Povečeřet v domě, který byl po nějaký čas základnou pro olympioniky a cítit i po tolika letech tu atmosféru, byl jeden z mých největších a nejhlubších sportovních zážitků.
Před samotnou
večeří, je v plánu briefing závodní
trati. Prozkoumat olympijskou vesnici a celé to završit již zmiňovanou večeří
v olympijském domě.
Po samotném
příjezdu atmosféra a kouzlo místa předčilo mé očekávání. Vysoké kopce lemují údolí ze 3 stran jako
mohutné hradby. Chybí jen poklička, která by to celé přikryla. Mezi stíny hor
leží městečko Squaw Valley, kde olympijské historie dýchá na každém kroku. Dnes a hlavně zítra je však centrem pro všechny
spartanské závodniky z celého světa. Všude jsou vidět spartanská loga,
vlajky a hlavně závodníci. Kde kdo má na sobě tričko „finisher“ z nějakého
předešlého závodu a nasává atmosféru okolo, která je fantastická.
Areál je udělaný moc
příjemně. Hlavní pódium je situováno před olympijský dům. Alespoň vím, kam pak půjdu
na jídlo. Trochu mě překvapil spartan
fan shop, protože je tam mnoho věcí, včetně těch co nejsou na netu. Překvapila mě i
cena. Ta byla bez jakékoliv slevy, úplně stejná jak na netu a někdy je to prostě dost drahé. Ale to už hold tak je.
Konečně, začíná závodní
mumraj…a to včetně nervozity, která o sobě dává vědět docela hlasitě.
Už jen to, že
jsem na místě, kde byla Olympiáda, ve
mně vzbuzovalo zvláštní pocity. Nikterak špatné, spíš dosti nepopsatelné. Holky
říkají, jak jim létají motýlci v bříšku, když sedí vedle fajn kluka. Mě
motýlci šimrají na stehnech při pohledu na tohle místo a na kopce kolem.
finish zítřejšího závodu |
Při procházení
areálu jsem okoukl i překážky co jsou v blízkosti festival arény. A není
to žádná pohodička. Monkey bar jaký jsem u nás zatím ještě neviděl a to nemluvím o
tom multi monkey baru co je před cílem. Kombinace kruhů, lana a tyče s délkou
snad 20m. To bude ale zítra maso.
Nyní je však na
čase breafing před zítřejším závodem. Dosti překvapující je pro mě odhalení
trati spolu s polovinou překážek. To je poprvé co se s tím takto
setkám. Prozatím to totiž bylo
absolutní tajemství. Když jsem to poprvé viděl. Tak nevím, jestli to byl dobrý
nápad. Někdy je lepší nevědět kolik toho
zítra nastoupáme :o)) . Na druhou stranu mě nepřekvapuje , jak příjemný a
charismatický Joe de Sena (zakladatel Spartan Race ) je . A to se nechá
vyhecovat a snad 20 minut dělá před námi buprees. Nutno říci, že dost poctivě.
Dostáváme důležité informace, kde a kdy máme být (stejně to bylo jinak). Jaká
bude trat, kam se poběží, jaké překážky jsou „povinné“. O rozhodčích, kteří
budou hlídat burpees. A plno dalších méně či více důležitých informací.
modifikovaný monkey bar |
Uprostřed tohoto
breafingu mi na rameno zaklepe jeden chlápek. Představí se jako Milan Jakůbek a
podle hlasu poznávám slováka. Díky tričku z Lomnice doufal, že najde
někoho, kdo mluví stejně nebo alespoň podobně jako on. Milan se vydal do USA na
tenhle závod, aby běžel OPEN vlnu a druhý den sprint. A to prosím pěkně, bez
jakékoliv znalosti angličtiny. Uměl jen „hello“ . Ale pro všechny příležitosti
měl v kapse slovníček „angličtina na 5 minut denně“ . S touhle výzbrojí
si půjčil auto. Zajel sem. Sehnal si ubytování přes známe či neznáme. Dali jsem se do řeči. Milan vyklíčil, jak to s ním
je a že hodlá po závodě cestovat po USA. Ale zatím má plán max do konce
víkendu. Stojím tam udiveně a nechápu, kde se v něm ta odvaha bere. Když
jsme byli na svačince, tak si neuměl ani objednat jídlo. Nepřeložil si jídelák.
Prostě nic. Ani snad nocleh na víkend neměl jistý a tak mi říkal, ať mu dám
adresu, že mě jeho navigace najde i pod zemí. Kdyby mu to neklaplo, tak by přespal
u mě. Má můj obrovský respekt. Do teď sleduji, jak projíždí USA (psáno
25.11.15) a jak se celkově má. (mimo jiné si zajel i do Sacramenta na SUPER SPARTAN,
aby dokončil druhou Trifectu). Jen jsem žasl a žasl….každopádně jsem velmi potěšen
touhle společností. V neposlední řadě, jsem byl rád, že jsem více jak po
deseti dnech mluvil jinak než anglicky). S Milanem se loučím a domlouváme
se, že se potkáme zítra a uděláme pár fotek.
Čas večeře je tu.
Vystát frontu před registrací,
vyzvednout balíček a hurá na jídlo. Z velmi hezky připravených rautových
stolů vyhrává losos a kusy zeleniny. Doslova kusy :o) Jsem rád , že do sebe
mohu naházet něco zdravého, co mi připomíná sladkou Evropu. Jak si tak do sebe
házím jednoho lososa za druhým a kecám s Tomášem Satinský, kterého tam potkávám.
Připojí se k nám Zuzana Kocumová.
Prohodíme pár
slov a při té debatě mimo jiné docházíme se Zuzanou k tomu, že jsme
bydleli ve stejném městě. Běhali jsme na stejné kopce, procházeli se okolo
stejných jezer. Jen v jiné dny. Fakt zábavné zjištění. A to prosím pěkně
celý týden. Dokonce jsme oba stály na Monument Peak . Nejvyšším bodě okolo
South Lake Tahoe. Dotlačím do sebe asi 4 kus lososa a koukám na Zuzku, jak si po
tom všem jde naložit Tiramisu. Poprvé….podruhé…..potřetí….
Následný
rozhovor byl asi takhle nějak:
Petr: „Zuzko, ti
to sladké nějak zachutnalo ne?“
Zuzka: „právě jsem na pátém kilometru“
Petr: „cože?“
Zuzka: „musím si
doplnit energii na zítra“
Petr: „no je to
výborný, to jako že ano.“
Zuzka: „ naprosto
suprové, už jsem v polovině závodu“
Petr: „No já asi
neodolám a dojdu si taky“
Zuzka: „jen běž.
Představuji si, kam až mi to vystačí a stále nejsem u konce. Jdu na další kolo“
Nakonec Zuzka spořádala asi 5 nebo 6 kousků a druhý
den se to ukázalo jako strategická výhoda. Příště to udělám taky tak :o) Mistři
světa prostě závodí na Tiramisu.
Fajnově jsme si při tom popovídali. Přece jenom
těch zážitků z těch pár dní v USA je opravdu hodně. Večer už se však začínal blížit a nastal čas
nabrat směr domov. Zuzku jsem svezl na hotel a mě čekala ještě
hodina cesty domů. Limit nelimit, už jsem chtěl být na pokoji a znovu si
překontrolovat věci na zítra. Dobalit si dobalené. Nastavit budík a spát….
Žádné komentáře:
Okomentovat