Od sprintu na 1/2 marathon po sjezdovkách. I to je SPARTAN RACE.
Od sprintu v Liberci uběhlo již několik dní a hlava se pomalu srovnala, emoce utichají a nohy? Ty už se těší na další výzvu.
 |
| kdesi v USA |
Kolotoč SPARTAN RACE nabral rychlost a stejným způsobem se rozběhl i koloběh tréninků, výběhů a aktivit směřující k úspěšnému zvládnutí této nejtěžší části v roce 2014.
Do dalšího závodu jsem měl zhruba 2,5 měsíce tréninkového času.
Přípravu jsem začátkem června pojal náročněji. Střídal jsem dlouhé výběhy s kratším výklusem. Zapojoval jsem kopce a dlouhé tempové výběhy rovněž do kopce. Více méně jsem se snažil každý takový výběh zdolat silově. Délka výběhů se pohybovala od 12 do 19 km několikrát do týdne. Pod heslem, že na angličáky nepotřebuji, neb jsem si byl jistý, že opět všechno dám jsem tohle silové trénování úplně vynechal.
Trénink probíhal hlavně ráno před prací . Budíček po páté hodině a následně výběh na cca 1-1,7 hodiny.
V červenci byla pracovní dovolená a tak jsem využil pobyt v Německu k výběhům tamních kopců. Přece jenom kopce v Českém Ráji jsou jiné než ve Schwarzwaldu. Přes vedra, která panovala jsem běhal odpoledne, navečer, přes poledne. Pořád jsem si říkal, že do toho budu dupat co to půjde, jak se říká těžko na cvičišti lehko na bojišti. Postupem času jsem vynechal i intervaly a jen jsem honil co nejvíce sílu a rychlost bez lehčích tréninků. To znamenalo výběh na 15-16 km na krev, kopce nekopce, odpočinek neodpočinek. Bohužel poslední zmiňovaná věc se mi stala osudnou. Jelikož jsem z tréninků téměř vynechal odpočinkový výklus nebo regeneraci a honil kilometry víc a víc bez jakéhokoliv systematického plán. V tu dobu mě myšlenka přetrénování napadla, ale "chytře" jsem ji odložil někam dozadu.
Běh se stával být těžší a těžší, přestával mě bavit. Začal jsem být více a více unavený. V hlavě se mi začalo více ozývat "Co je špatně ? Mohl jsem něco zkazit? " Vždyť čím víc trénuji, tím musím být lepší. No není to tak? Bohužel není...bez systému jsem ztratil několik týdnů. Neměl jsem žádnou energii, žádnou dynamiku. Připadal jsem si jak šnek a jen při pomyšlením na běh jsem byl hotový. Touhle dobou zbývalo do Klínovce asi 5 týdnů....
Zasedám k netu a s trochou vyděšení hltám řádky týkající se mého problému. Bohužel musím sám před sebou uznat, že ten "super" trénink co jsem si naordinoval nebyl tak úplně super. Ale suprově mě odrovnal. A jak z toho? Abych si na tohle mohl odpovědět musel jsem nejdříve racionálně dojít k tomu, co je příčinou.
Po analýze mého tréninku a při porovnání různých tréninkových plánu jsem našel několik nebezpečných neshod. V zásadě chyběl odpočinek, střídání intenzit a objemu. Tato kombinace vede k přetrénování organismu a celkovému vyčerpání.
5 týdnů před Klínovcem volím na 2 týdny jen lehký výklus a pokud možno co nejvíce odpočinku. Touhle změnou tréninku postupně odplavuji únavu a začínám se cítit mnohem lépe.
3 - 2 týdny před startem zařazuji do tréninku silové výběhy kopců s meziklusem. Tempové výběhy na cca 14 - 18km. A každý trénink prokládám dalším dnem, kdy je výklus na regeneraci. Zase se cítím o trochu lépe.
1 týden do odjezdu opět relax spolu s několika výběhy jen tak na pohodu, abych byl v pohybu. S pocitem že jsem udělal snad vše co jsem myslel, že je správné balíme věci a vyrážíme směr západ Čech...
S manželkou se vydáváme směr Kralovy Vary už v pátek ráno. Předpověd počasí slibuje déšt a zimu. Tak to je ideální na návštěvu Kolonády. Zdejší ozdravné prameny se jistě hodí na doplnění minerálů před závodem. Probíháme kolonádu, město a okolí. Pomalu se mě začíná zmocňovat závodní atmosféra. Později odpoledne se ubytováváme kdesi nad KV a připravuji věci na zítra. Znovu je kontroluji a pak ještě jednou. Usinám....nejde to...přemýšlím jak poběžím. Jaká bude asi trať když tam tak prší...spím...
Budíček , snídaně a vyrážíme. Načasování je v poho a cestou jakoby tam skoro nikdo nejel. V tom přichází stoupání k Božímu Daru a tam v tom odlehlém místě byla brána do jiného světa - do Spartanského pekla. Lesy lemují mraky, teplota se nesnaží ani atakovat 10 stupnů nad nulou. silnice jenž z mlhy vystupuje po kouskách dál a dál... nás zavede až k parkovišti kde je už ranní mumraj. Nalézám místo na parkování a pádím dolů pro registraci, abych se mohl v klidu převléknout a připravit. Házím do sebe další připravené jídlo a hlavně pití. Závodní nervozita se do mě už zakusuje jak hladový žralok. Důkladnější protažení, rozběhání, volba oblečení do toho marastu a v tom spatřím mezi mraky tu bestii. Ano ano sjezdovka...ano končí někde v oblacích...ano start je dole...ano začátek trasy vede přímo nahoru. Naprázdno polykám a jdu se znovu protáhnout. Už mi není do řeči. Všude okolo se to hemží dalším a dalším borcem. Jak na tom asi jsou? Budu jim stačit? Moc mi nepomůže ani cesta dolů, kde potkávám další, kteří se rozběhávávají jak o život. Zdravím se ještě s klukama z OPEN GYM, za které běžím. Uff první 2 vlny jsou na trati a už jen pár minut....jdeme...
 |
| takhle vypadal celý můj pokus o překážku. První dva kůly.. |
Koridor se otevírá a vbíháme dovnitř. Atmosféra by se dala krájet, odpočet je neúprosný a už nás dělí jen pár vteřin od vypuštění do toho pekla...START
Po pár metrech vybíháme z kouře dýmovnice a ukrajujeme první metry ze sjezdovky. Spodní část se dá docela běžet, ale co nahoře? Přichází první překážka někde v dolní polovině. Přeběh pneumatik je trochu neoordinovaný po té první ochutnávce sjezdovky. Pole se pomalu natahuje a já začínám cítit jak jsem krutě nerozbšěhěhaný. plíce pálí, popadám dech a cítím lýtka. A přichází další překážka v podobě slámy. Pár metrů za námi a jde to ztěžka nahoru. Už to dál nejde běžet a přecházíme do chůze. Trochu mě uklidnuje, že jdou i všichni okolo. Před sebou mám nějakých 5-6 kluků. Když dojdeme - doběhneme nahoru tak u další překážky se hojně cvičí a mě se podařilo ji zdolat bez trestu. Ona ta lezecí stěna není žádná hitparáda. Snažím se rozeběhnout a chytit nějaké tempo. Běžím s klukem z Liberce a ptám se ho kolik jich je před námi. Prý jen jeden.. a prý ho asi ani nedohoníme.
To je dobrá vyhlídka. Běh pokračuje dále po vrstevnici chvíli nahoru a chvíli dolů po lesní cestě. Další překážka je jednoduchá prolézačka. Kolegu z Liberce jsem pomalu nechal za sebou a pokračuji dál sám. Pevná cesta s otevřeným okolím střídá bahnité koryto se smrčkama, které lemují uzkou pěšinu a sem tam mi nafackují Dávám bacha na kotníky at nešplánu do nějaké skryté díry. To by byl konec dřív než si myslím. Přemýšlím nad tím jak moc se tenhle terén bude měnit. kolik toho bude nahoru a kolik dolů.
Po občerstvovačce přichází první plazivé překvapení. Sice krátké ale plné bahna. Musíme ji zdolat v kleče po rukách a bahno je až po břicho. No a ani mi na klidu nepřidala informace, že to je teprve první ze tří. Tak aspon je na co se těšit né...
Po téhle koupeli následuje zase klikatý běh lesem nahorů a dolů. V téhle době již ze své vlny běžím dávno sám. Ale zato předbíhám čím dál více a více běžců z prvních dvou vln. Někteří to mají jako poznávací výlet, jiný bojují...ale všichni jdou dopředu. Plynulý běh opět narušuje překážka v podobě valení pneumatik. Tady přišel trochu strach kdyby mi to ujelo, přece jenom ten sešup dolů pod vyznačenou trasou byl docela hluboký..to by se dostávalo nahoru fakt blbě.
Následuje opět běh po pěšinách a seběh dolů pod sjezdovku...trochu se děsím co bude následovat. Naženou do trubky, kterou vede potok. Tak si říkám, že to je fajn překážka. Vylézám s tím, že běžím dál po cestě a v tom přichází rezolutní příkaz at se podívám před sebe a pokračuji dál v korytě...a to proti proudu. No co chvíli to vydržím. Voda ledová a zkalená, snažím se běžet, občas padám, občas se zabořím a pak si nakonec loterii prohrávám a zvolím špatný kámen a padám. Narážím si ruku a utrhávám nehet na prstu. Doteď nevím jak se to povedlo. Ve studené vodě a pod návalem adrenalinu to nebolí a tak si říkám , že to na šplhu dám. Předbíhám nebo předlézám pár dalších borců a ruka začíná bolet víc a víc. Asi to nebude taková legrace, Konečně koryto končí. Nohy zmrzlé a tempo z běhu je opět v háji. Běžím jak Cyborg.
Když se konečně rozběhl tak mě přerušuje sít, které je docela v pohodě. Jsem docela rád, že jsem startoval brzo, prototže i takto je trat už docela rozběháná. Co potom ty ostatní co jdou několik vln později. To musí být hrozné peklo. Protože tam kde se dalo běžet s obtížema, aby člověk neuklouzl tak po pár stovkách běžců to musí být opravdu zážitek.
Opět vede trať po cestě, necestě a přibíhám pod sjezdovku a přichází to čeho jsem se bál a nebo těšil. No nevím. Ale nepřemýšlím nad odpočinkem a nakládám si kbelík suchým betonem a vyrážím do sjezdovky. K mému překvapení se mi jde docela dobře a ani to tolik nebolí. ale jsem rád, že to není delší, protože i tak to bylo maso.
Uff a co teď bude dál, opět přeběh, výběh, seběh a předemnou je vytažení pytle s pískem na laně, Tohle dělám poprvé a docela to ujde. Můžu rychle pokračovat dál. S tím prstem bez nehtu to nebyla taková procházka ale jde to. Síla na běhání taky ještě je, Noo ale to nevím, že mě čeká sjezdovka směrem nahoru. To je maso...nekonečné maso. Stehna pálí...lýtka jsou tvrdé a bolí...dostavuje se bolest a pak další a další. Jediné pozitivum je, že se neotáčím, nekochám se, ale pokračuju dál nahoru. Oči zabořené 2 metry před sebe a ukrajuju metr za metrem. Aby toho nebylo málo tak v tom vyčerpání a euforii při výběhu vidím ručkování. No to je masakr. Ruce mám vytahané jak opice. Tak jen nauklouznout a nedělat angličáky. Všude okolo je plno borců co klikují, jiný se jen pověsí a padají...
Skáču, ručkuju, ručkuju a dodělávám to...nádhera. Ale tohle bylo pekelné překvapení po tom výběhu.
Tohle ručkování vystřídalo rychlé sbíhání sjezdovky dolů...dolů to jde ale v polo hluboké trávě, která klouže a kde je sem tam rygol a díra. To už je trochu moc na nohy co moc neposlouchají. Mám strach, abych si nezvrkl kotník v nějaké díře.Metry ubíhají a dávám si pozor, abych se někde nezrakvil..přecejenom je to trochu daleko do cíle. I na seběhu se mi daří pár spartanů předběhnout. Trasa pokračuje po cestě chvíli nahoru a chvíli dolů. Říkám si, že ještě nebylo moc nošení a hned další překážka mě utvrzuje v tom, že nošení bude.
Tentokrát pytel s pískem na záda a šup dolů. Tahle kombinace je ještě horší. Dolů dostanou nohy zabrat a pak to celé vyjít nahoru. Sice pár dalších předbíhám/předcházím ale cestou nahoru už mám dost a stehna už lehce "hoří". Odhazuju pytel a s radostí jdu radši běžet...
No běžet...po nějaké době kdy cesta opět nahradí sjezdovku se mi zas běžet nechce. Někde tady se dostávám blízko Jakuba z naší vlny. Blízko je asi vzdálenost 4 sloupů lanovky a hodně výškových metrů ale poznat jde lehce. Mezi ostatníma běží. Což jde rozlišit i když mám rudo před očima.
Další kousek sjezdovky s morálem vybíhám...ani nevím kde na to beru sílu, ale vypínám nějaký kontrol systém a vypínám hlavu a jdu metr za metrem nahoru.
Tam nás čekají pneumatiky, je hnusně, prší a fouká vítr. Ani nevím kde jsem. Možná ani nevím jak se jmenuju. Otočení jde v poho. Jakuba jsem dohnal a snažím se ho povzbudit, pač mám konečně partáka s kým se dá běžet nastejno. Ale když mi odpovídá, že ho všechno hrozně bolí tak je vidět, že toho má taky už plné zuby. Nahoře nám organizátoři říkají že nás čeká krásných 5 km do cíle. Už jen 5. Nebo ještě 5? Krásných??
Ten brutální seběh co byl snad kilometr dlouhý odrovnává nohy. Moc nebrzdím a napálím to...však mě dole něco zastaví. Je to brutus...cítím stehna jak protestují, jak bolí, jak pálí... A někde v pozadí ty hlasy co říkájí zpomal nebo uklouzneš..
Dole je krátké prolezení potokem a zase běh. Jakub už je zamnou. A tak opět soupeřím sám ze sebou a jediné vodítko jsou ti předemnou. Na zdi přelézám tak nějak normálně, ale cítím, že to už je trochu za hranou kdybych to měl jít podruhé tak asi přepadnu na druhou stranu.
Opět pokračuje běh...nekonečný běh. Ta poslední část se hrozně táhne. Cesta jde opět do kopce. Snažím se vydržet s magneziem dokud to půjde. A v tom přichází první křeč do stehna. Na nějakých 3 km do cíle si dávám magnesium, abych vůbec mohl nějak doběhnout tu poslední část.
Sbíháme k areálu..cíl už je na blízku. Ale ještě pár překážek. První jde na řadu tahání traverzy mezi sloupy lanovky. Snažím se to chvílema běžet, ale už to je moc. Aspon dolů to jde. Hned další přichází oštěp a je to vůbec poprvé co ho nedávám. Jen jsem tam sním hodil a modlil se at se zabodne, ale úplně jsem minul. Já tam snad i přiběhl s tím, že to tam jen hodím a ten panák si to tam zapíchne sám. Ty burpees jsou kruté, nekonečné a modlím se, aby to bylo jediné cvičení až do konce. Asi jsem se modlil málo...
Skluzavka byla v poho nic náročného ale jak jsem zajel do vody tak cítím něco divného ve stehně a je to křeč...ta ledová voda mě začala ničit. Každý pohyb cítím jako by mi někdo škubal za nohu.
 |
| kamenité a hodně bolavé |
Docela to jde rozběhat a je to v poho. Dohnal mě Jakub tak běžíme chvíli spolu a trochu pokecáme. Takové ty vtípky, že půjdeme znovu a že to byla nuda běhat do kopce.
Kůly pro mě byla velká neznámá...tak jsem nastoupil na první a ani jsem nedal nohu na druhý a byl jsem dole. Organizátoři mě nekompromisně ženou na burpees. Myslím, že Jakub to dal, ale nejsem si jistý, protože mám už docela mžitky před očima. Docvičím a přichází to co z čeho mám hrůzu od Bořetic a to šplhání na bahnitém laně. Nakonec to není taková hrůza i když nahoře mám strach kdybych se náhodou pustil, ale nakonec to dávám a můžu jít dál.
Přichází plazení..kamenité a ostré plazení do kopce. . Kameny nekameny ta vidina cíle mě žene dopředu. Doháním opět Jakuba a vylézám z plazení a skáču do té ledové lázně a to je konečná pro moje stehno. Přichází další křeč a už to nejde ani protáhnout. Cíl je však na dohled a tak dolů sbíhám dolů snad o jedné noze. skáču po hlavě pod ostnáč a jsem děsně rád, že je tak krátký a na trávě. Rychlé vylezení na stěnu a cíl...nějaký maník tam ještě semnou závodí. Kdyby věděl, že jsem ho minimálně o půl hodky doběhl, ale já už nemám sílu. jsem rád, že jsem z té stěny neslétl a dobíhám do cíle s úsměvem. Radostně si zakřičím jako bych to vyhrál. Ten pocit v cíli je fantastický...Moje první zelená medaile, Fotka u cílového času a mohu se začít belhat za koridor.
Nakonec končím třetí v kategorii OPEN a celkově na 13. místě. Což je pro mě velké překvapení a po tom zpackaném tréninku výborný výsledek. Tak šup srcha...něco teplého. Zatleskat vítězům a hurá domů...
Tohle pro mě byla nejtěžší zkouška. Nevíš o trati nic, nevíš kolik toho bude nahoru a kolik dolů. Ta bezmoc když musíš cvičit a cíl se ti nepřibližuje. Poznal jsem rozhodně své rezervy a to kde mám na sobě zapracovat. Ani nevík kolik bylo sjezdovek na trase a kolik se jichyvybíhalo, ale bylo to perfektní.Ten pocit v cíli je k nezaplacení...
Tady to platí dvojnásob...poznáš až v cíli.
Délka 22,5km
nastoupáno 1423m
naklesáno 1417m
