Z východu na západ - přes San Francisco do South Lake Tahoe

Můj čas v Cincinnati se nachýlil ke konci. Je čas si zabalit a připravit se na odjezd resp. přelet na druhou stranu USA.

Budíček ve 3 ráno a pokus se nějak probudit je úspěšný. Velká snídaně z toho co mi tu zůstalo a mohu vyrazit přes Cinci na druhou stranu města k letišti. Jednu výhodu to však má. Silnice jsou o trochu prázdnější než normálně. I přes tuto výhodu v dopravě se mi podaří blbě zahnout a kolem mě se tyčí jeden mrakodrap za druhým. Centrum Cinci je fajn, ale přece jenom to nebylo tak nějak v plánu. Naštěstí není daleko sjezd, kde se mohu pod rouškou tmy otočit v protisměru a nabrat správný směr na letiště.

Tam proběhlo vše v pohodě. Teda skoro. Při vracení auta mě trochu překvapí bodáky ve vjezdech. To snad nechtějí vracet auta nebo co? Naštěstí  moje bloumání ukončí jiné auto, které to v klidu přejede. Jsou totiž jednosměrné. Odevzdání auta je pak už formalita. Odbavení a čekání na let se trochu táhne. Škoda, že většina restaurací je v tuhle dobu zavřená. Na druhou stranu je víceméně klid na letišti. Cesta do SFO je s přestupem v Minneapolis. Je zajímavé jak člověk někde vyleze a je to úplně jiné, než kde do letadla nastupoval. Letiště je plné losů. Jsou snad na každém obchodu ve všech možných podobách. Restaurace a obchody jsou tak nějak lesní. Jelikož už je dopoledne, tak je letiště už dost přelidněné. O dost více než kde jsem odlétal. Po nalezení svého odletového gatu počkám pár minut na boarding a hurá do letadla. Jedna zajímavost, že pořadí nástupu je řízeno 4 skupinama. První jdou takzvaní Premium(oni mají fakt fajn sedačky), druhá je first class pak je následuje Zona 1 a nakonec moje Zona 2. Nevím čím je to dělené ale mám řadu hned za první třídou. Čekání nevadí, protože to není jako v autobuse, že by mi někdo zasedl místo.

vypadá že čůrá, ale nečůrá...

Lehce po 3 hodinách letu dosedáme na mezinárodní letiště v San Franciscu. To město je krásné i z výšku. Nemůžu se dočkat, až ho trochu prozkoumám.S radostí se shledám se svým báglem a  místním vláčkem  se přesunu k půjčovnám aut. Nevím proč zrovna u Alamo je největší fronta ze všech. Nezbude než si to vyčkat. Netrvá to však dlouho. Trik s economy car se zdá vychází dobře. Protože už nejsou dostávám o trochu větší auto za stejnou cenu. Sice mě místní obsluha zkouší přemluvit, že je nemožné procestovat Ameriku v malém autě. Že ten autobus, kterému říkají osobní auto je naprostá nutnost pro cestování jedním člověkem. Statečně odolám vábení 3 litrového 8 válce a jdu se nasoukat do svého Chevroletu.




Nemusím si ani položit otázku kam jet. Auto mě samo táhne ke Golden Gate. Nejedu ale po hlavních tazích, nýbrž bočníma uličkama, abych si vychutnal San Francisco ze samotného nitra. Kopečky nahoru a dolů jsou úchvatné. Čekal jsem hodně, ale je to fakt prudké. Sotva vyjedu ke křižovatce, která je tak nějak rovně tak se to hned zlomí nahoru nebo dolů. Ještě, že nemusím chodit pěšky do těch kopců. Přes rovné silnice bez zatáček je vidět několik kilomnetrů daleko. Celé město je rozkrájeno na malé nebo velké čtverce či obdelníky. To je prostě úžasné. Ohromující.



Auto zaparkuji u Mason Centra a skočím si pro jídlo, protože jsem hladový jako vlk za celý den. Hned potom se přes loděnici vydám podél pobřeží až ke Golden Gate. Po celé délce jsou rozseté grily na pláži a rodiny zde tráví čas. Nafouknuté balonky zdobí lavičky, pouštějí draky, griluji a podobně. Hodně je vidět, že grilování je jejich oblíbená disciplína.

Je tu také hodně půjčoven kol. Kdekdo si to na nich brouzdá sem a tam podél pobřeží. Běhání je tu také docela časté. Ale když vidím u některých (skoro u všech) lidí dost nekoordinovaný pohyb běhu tak mám o ně i trochu strach.

Hodně tu fouká vítr a tak tu mnoho lidí provozuje kitting nebo serfují.  Čím blíže jsem tomu červenému mostu, tím více je tu lidí. Pobřežní mola jsou obsazená rybáři nebo skupinkama co dělají selfie. Každou chvíli je slyšet vrtulník, který si to někdy bere pod mostem, někdy nad. Na co si lámat hlavu s letovou výškou. Po hladině se prohánějí čluny na které dohlíží pobřežní stráž. Vystoupím po schodech a cestičkách až k mostu a mohu se začít kochat tím pohledem co je asi na miliónu fotek. Nemá to chybu, fotky nekecají. Pořídím taky pár fotek, povinné selfie. Nevynechám ani most samotný. Z druhé strany mohu pozorovat tichý ocenám zalitý sluncem s pomalu se vzdalující nákladní lodí. Nazpět to vezmu trochu jinou cestou, abych viděl zase další kousek tohoto města. Od auta se ještě vydám na druhou stranu do přístavu, kde jsou ukotvené velké plachetnice. Z přilehlého kopce na kterém jsou stará děla a pozůstatky pevnosti je úžasný výhled na Oakland Bay Bridge a Alcatraz s celým zálivem.

Přemýšlím kam se vydám před blížícím se večerem. Projedu si ještě pár uliček, několikrát překřížím trasu historické tramvaji a navštívím botanickou zahradu. Tady se chvíli bavím místní skupinkou, která na kolečkových bruslích jezdí okolo reprobedny a předvádí krasobruselní.  Malá zastávka na kraji Chinnatown a krátce i Downtown. Jednu věc však musím uznat. Před mnoha lety jsem hrál pc hru Driver. A jedna z lokací bylo právě tohle město. A světe div se, vymodelované to bylo perfektně. Častokrát jsem věděl kam jedu nebo blízko čeho jsem. Musel jsem se tomu smát, pač mi to přišlo fakt vtipné. Jediné co jsem nemohl bylo narážení do auto co překážela nebo předjíždění po chodníku.

Takhle vypadá skoro celé pobřeží od loděnice

Neodvratně se naplnil čas v San Franciscu a já se vydal na cestu k jezeru Tahoe. Měl jsem před sebou cca 200mil. Rozhodl jsem se, že pojedu dokud to půjde a pak se někde prospím. Krize začala přicházet někde na půlce cesty k Sacramentu. Oči se začali zavírat a byl nejvyšší čas najít pumpu a prospat se. Nemají tu benzínky jako u nás, ale jsou situované dále od dálnice a musí se k nim odbočit. Obvykle se sjede do takového fastfood "náměstíčka" kolem kterého je několik fastfoodu a benzínka.

U mě vyhrála Subway. Nechal jsem si udělat teplou bagetu a šel se natáhnout na šest hodin na zadní sedačky. Spal jsem bez řečí po tom celém prochozeném dni. Odpočinek mi dopřál dalších 45 minut bdělého stavu řízení, než jsem začal zase usínat. Tak opět někam zajet a zase hodku spát.  Mezitím dálnice zeštíhlela ze 4 pruhů na dva. Pak se začalo stoupat a stoupat lesem, až někam do 2000mnm. Silnice už byla jednoporudová a táhla se až k uvítání "Welcome South Lake Tahoe". Jaká to byla úleva, že jsem dorazil.
V 5 ráno to vypadá docela klidně. Najdu ještě ubytování, abych ráno nebloumnal kde je. Ještě zkusím najít někde restauraci nebo přístupnou wifi. Po 4 kolečkách městem vím přesně kde je jaká restaurace, ale žádná wifi. Nechám to na ráno a jdu se dospat.

Jsem v cíli....

Příště Vám povím něco o Lake Tahoe a jeho úžasném okolí...

Druhá část loděnice

loděnice

Alcatraz

Už na odjezdu

Setkání s legendama - USAF

Na pátek byl naplánovaný výlet do muzea Amerických vzdušných sil. Ani ve snu by mě nenapadlo, že mě to tak uchvátí..

Tenhle tip mi poradil Pavel, který tu byl před několika měsíci na školení. Vychvaloval mi to až do nebes. Takže nebylo nad čím dál uvažovat. 

Letadla mě provázejí už od dětsví, ale zejména ty z druhé světové války. Do teď vzpomínám jak jsme jezdili do Roudnice na Memorial Air show. Nad hlavou nám kroužila jedna legenda za druhou. S bráchou jsme se předháněli kdo jaký modýlek bude slepovat. Jeden ročník byla dokonce okořeněna létající pevností B-17. To bylo tepre něco.  Kde je však sláva téhle show dnes?

Právě proto, jsem se sem těšil ještě více. Cesta byla v pohodě a musím říci, že tištěná navigace s popisem kde odbočit sedí od strejdy googla naprosto přesně. 

Mohlo mi to dojít už při příjezdu, pač na venkovní stojánce stojí F-16, C-34 a ještě nějaké další exkluzivní kousky. Hlavní je však komplex 4 hangárů rozdělených podle období na začátky létání (ano pár mil odtud měli Bratři Wrightové letiště), první světovou válku, druhou světovou válku, Korea a Vietnam následováno obdobím studené válka až po současnost spolu s modelem raketoplánu. 

Co však překvapí hned jako první je vstupné. Z toho jsem byl na větvi, aniž bych překročil práh muzea. Bylo totiž zadarmo. Ano ZADARMO. To je v našich zemích neslýcháno. Jsem si jistý, že kdyby se podařilo udělat podobnou kolekci u nás. A to je pravděpodobné asi jako to, že Zeman přestane mít chřipku. Cena vstupenky by jistě měla 4 číslice. 

U vstupu projdete detekčním rámem a kontrolou batožiny. Následně se dostanete do části, kde je možné si koupit ledascos. Od knížek přes plakáty až po trička končící "bodýčkem" pro děti ve stylu leteckých kombinéz. Ok tohle nechám na cestu zpět.

I kdybych nebyl nikde jinde tak část, kde je druhá světová válka je prostě povinnost. Stěny jsou lemovány příběhy, artefakty a významnými událostmi. Na tomto je vidět, jak jsou hrdí například na "Doolittle Tokyo Raiders". Piloti, kteří mají na svědomí odvetný nálet na Tokyo po Pearl Harboru. Jsou tu vystavené bundy, části letounů a další originální věci z této akce.  Další velká část je věnována letce z Tuskegee. Takzvaní "red Tails" podle červených ocasních ploch (znáte je i podle stejnojmeného filmu). Jsou první černošskou letkou v řadách Americké armády. Přes velmi těžký začátek v dobách rasové segregace a odmítavých postojů si tato letka vysloužila slávu a uznání za exceletní doprovod létajících pevností nad Evropou. Jejich respekt dosáhl takové míry, že byli vyžadování jako doprovod namísto jiných letek. Procento ztracených bombardérů byl o dost nižší, než u jiných letek. 

Mezi exponáty jsou snad všechny významné letouny z druhé války. Procházíte v jejich naprosté blízkosti. Také jsou vystaveny poškozené části letounu s popisem, kde a jak se to stalo. Mimo jiné mohu jmenovat B-25 Mitchell, Spitfire, Mustang, Thunderbolt, Focke-Wolf FW 190, Messerschmitt-109, Aircobra, Hurricane, B-17 flying fortress "Shoo shoo shoo baby", P-40, P-38, B-24 Liberator. Poprvé v životě jsem mohl spatřit střely V-1 a V2. Tryskové letadla ME-262 a ME-163 comet. Také japonské Zero. PBY Catalina stojící opodál jen umocňuje celou expozici.Samozřejmě mnoho a mnoho dalších.

   Co mě však usadilo ještě více bylo umístění bombardéru B-29 superfortress "bockscar". Nešlo však o ledajaký typ, ale přesně o ten, který ukončil druhou světovou válku. Shodil druhou atomovou bombu na Nagasaki. Koukal jsem na to jako puk. Nemajíce slov...jen vykulené oči. Celý příběh je popsán na mnoha panelech okolo. Modely pum jsou také vystavené. Tohle mě prostě dostalo. Chodil jsem od jednoho panelu k druhému a hltal příběhy, které utvářely novodobé dějiny. Každé letadlo, které tam stálo bylo posáno. Pokud byla známa přesná historie, tak byla doplněna vyčerpávajícím popisem. Musel jsem si dát to kolečko znovu, abych u toho konečně mohl začít vnímat a prohlížet si další věci. Jako třeba modely motorů, kanónů (myslel jsem, že jsou menší).  Další rarita je např. TWIN - Mustang. 

Zaskočil jsem do hangáru, kde jsou začátky létání. Hodně prostoru je věnováno bratrům Wright. Dále pak první válce, kde jsou mezi exponáty všechny důležité letadla vzdušných soubojů. Další zastávkou je předposlední hangár s exponáty z války v Korei a Vietnamu. Ta velikost letadle je hodně zajímavá. Na obrázku to vypadá jinak, ale když stojíte metr od toho, tak je to dechberoucí. Jako poslední tečkou na závěr byl poslední hangár věnovaný přelomu studené války a novodobému letectví. Hned u vchodu na mě vybafne B-2 Spirit. Hned vedle stojí B-52. Okolo všech letadle se da jít v bezprostřední blízkosti, nebo přímo pod nima. Trochu v rohu se "krčí" F-117 Nighthawk. To je poprvé v životě co vidím tyhle neviditelné bombardéry. Také SR-71 Blackbird nesmí chybět. Doslova unešený jsem byl z velkých transportních letadel, které tam stojí a pod svým obrovským rozpětí schovají jiná letadla. Na závěr se musím podívat do modelu raketoplánu. U něhož jsem byl také překvapen, jak je velký. Myslel jsem, že je menší. 

Při návratu procházím chodbou nad kterou se tyčí nápis "arbeit macht frei". Tato chodba je věnována holokaustu, koncentračním táborům, demarkační linii. V jedné vytrýně je údajně nejvzáčnější exponát z celého muzea (trumfuje i dřevo z mostu přes řeku Kwai). Vězenský mundůr Moritze Bomsteina. Jednoho amerického vězně z tábora Buchenwald. Bez dechu procházím kousek po kousku. V očích slzy, když v tom mě dorážejí fotky z Terezína. Dlouhý popis a pár příběhů z tohoto tábora. Moc mě neobveselí ani trabant od berlínské zdi.  Na tyhle věci nesmíme nikdy zapomenout. 

Na závěr ještě nakoupit nějaké drobnosti a hurá k autu. Ještě než tam dorazím, tak se projdu blízkým parkem, kde je jeden pomník vedle druhého. Věnováno snad všem leteckým skupinám co se kdy podílela na boji za svobodu. 

Respekt a úctu k veteránům  nemísme Amíkům upřít. Myslím, že většina států by se mohla od nich s pokorou inspirovat. Možná jedině Anglie je na tom podobně. Vše dokresluje například velka tabule na letišti v San Franciscu. "welcome home veterans". Tohle prostě oni umí a myslí to vážně. Ne jen tak na oko.  

Musím poděkovat Pavlovi za tenhle typ. Bylo to pro mě jedno z nejúžasnějších setkání s historii letání. 

Zítra se vydám znovu na letiště na naberu směr San Francisco. Těšte se na další článek.

  

B-2 Spirit

Patrně nejvzácnější exponát

F-117 Nighthawk

Twin mustang 

PBY Catalina - překvapilo mě, že není tak "velká"

ME - 262 

B-17

B-29  Toto letadlo shodilo druhou atomovou bombu na Nagasaki

Pár budíků - místo v B-29 pro palubního inženýra

kanon do Aircobry (patří k menším) 

Někdy je potřeba udělat krok zpět...

Čas od času je fajn, když se na věci okolo podíváte trochu z výšky...

Hned na druhý den v Cinci jsem měl naplánováno strávit celý den v naší centrále v GE - Evendale. Potkat pár kolegů, podívat se jak to dělají za velkou louží, nasát informace z montáže motorů, které se instalují do velkých dopravních letadel.

Tréninkové centrum

To ale není úplně to o čem chci psát. Uvědomil jsem si to až během samotné návštěvy této úžasné lokality. Už na letišti během imigrační kontroly, když jsem uvedl, že pracuji pro General Electric. Tak nebylo potřeba více otázek. Tahle společnost má jméno, má respekt, má historii. To však nebylo nic proti samotné návštěvě.

Přijíždím k obrovskému komplexu budov, které jsou obklopené jedním velkým parkovištěm vedle druhého. Stojí tu proti sobě nové budovy, tréninkové centrum, kam se sjíždějí školit lidé z celého světa. Proti tomu vévodí velké rozsáhlé budovy ze žlutých cihel. Přesně tyhle budovy zde stojí od roku 1949 - 1954 kdy se GE rozhodlo postavit sestru svému závodu v Lynn na výrobu malých tryskových motorů pro vojenská letadla. U každé brány stojí strážník a nekompromisně upozorňuje jak a kde se má jezdit. Je jim jedno komu to právě říkají. A když potřebujete poradit tak ochotně pomůžou. Atmosféra tohoto místa je cítit všude. Přesně tohle místo bylo domovem bratří Wrightu, kteří zde produkovaly pístové motory během druhé světové války. V tom si uvědomíte, že stojíte na místě, které je součástí americké historie a světového létání. Budova číslo 700 byla po nějakou dobu vedena jako největší na světě. Během druhé světové války neměla okna kvůli špionáži a transport všech dílů byl pomocí podzemních tunelů.  Okna byla přidána až po druhé světové válce.


Tento rozlehlý komplex se musí objíždět autem, golfovým vozíkem nebo jen tak na kole. Je to takové město ve městě. Je tu vše na co si vzpomenete. Od doktora až po supermarket.

Během prohlídky cítím velkou hrdost, že jsem toho součástí. Že mohu pracovat pro GE a mám možnost navštívit tato místa. Chvílema jsem jen koukal a nasával tu atmosféru. Slova se moc nedostavovala.  Když vyprávějí o tom co dělají tak cítíte, že vědí proč to dělají a věří tomu.
Často kolem sebe slyším hlasy jak je něco špatně, jak něco nefunguje, že jim bude někde lépe. A slyším to od lidí co jsou v práci pár měsíců nebo pár let. Nebo naopak dlouhou dobu. Nemají porovnání. Nemají s čím srovnávat a to je na jednu stranu špatně.  Je to jejich první zaměstnání a čekají, že v další firmě to bude zázrak a vše bude lépe.  Nebo neměli tu možnost vidět něco rozdílného. OK tak běžte a zkuste to. Mějte tu odhavu něco zkusit, Když budete jen povídat tak nic nedosáhnete. Je to samozřejme i o tom vystoupit ze své konfrortní zóny a jít se svou kůži na trh. Udělejte si srovnání a poznejte to. Až díky tomu si uvědomíte co je dobré a co špatné. Je nanejvýš jasné, že nikde není na růžích ustláno, ale záleží jak k tomu přistupujete a jaká je kultura.

Udělalo to na mě velký dojem. Pro dnešek jsem plný zážitků a to nebylo ještě ani poledne ...


Krokem zpět není se vrátit, ale podívat se na to s nadhledem mimo běžnou denní rutinu a stereotyp. Nevmínat denní činnosti a problémy....

Staré budovy ze žlutých cihel

Road to Tahoe - první kroky v USA

Kufr zabalen, doklady připraveny, letenky zarezervovány a zbývá už jen nařídit budík na 3:30 a jít spát. Odjezd do USA už je tady...

Cesta po Americe má dvě části. První služebně do Cincinnati navštívit naší centrálu a pak po 3 dnech  přeletět do San Francisca a poté autem do Lake Tahoe. Samozřejmě ve frisku strávím den, protože bez selfie u zlaté brány (čti Golden Gate) bych prostě odjet nemohl.

Je čtvrtek brzo ráno. Loučím se s rodinou, beru věci a nabírám směr Praha. Na svou zatím nejdelší cestu. Taxikem poprvé vidím Blanku jinak než ve zprávách a po půl šesté stojím v Ruzyni na terminálu 2 a čekám na odbavení. Všechny doklady, mapy,rezervace a knížku mám připravou u sebe. Všechno ostatní se "může" ztratit v druhém baťohu. Odbavení je rychlé a ještě před nástupem do letadla potkávám kamarádku. Letí také do Paříže, ale pak nabírá směr Kuala Lumpur. No pěkná náhoda. Přelet do Paříže je v pohodě, rychle se přesunu na transfer na další terminál. Je to v pohodě busem, ale ta hodina mezi přistáním a boarding time na další let je tak akorát. Než si dojdu na toaletu a zpět tak je fronta do letadla. Sakra. Proběhne krátký pohovor ve stylu, kam letíš, co tam děláš a kolikrát jsi tam byl a konečně mohu nastoupit. Sotva vlezu dovnitř tak radostně vidím hezké sedačky, plno místa. Hned si pomyslím "no super, ty zaoceásnké lety mají něco do sebe, to bude pohoda" pak se rozhlédnu a já stojím v bussines třídě. Aháááá tak pokračuji do mé třídy - economy. A tady je to o stupínek horší. Nemáme vlastní stolek ani pěknou deku a polštáře. Na nohy je taky o malinko méně místa. Oni se tam mohli natáhnout jako v posteli. No co se dá dělat :o)) Potěšitelná je docela široká nabídka filmů a celkem pravidelný servis jídla. 

Let trvá něco přes 9 hodin a 6600 kilometrů. Cestou vyplňím celní prohlášení a nastuduji jak na imigrační pohovor. No trochu z toho mám vítr. Ale snad to bude v pohodě. Během letu zjišťuji, že země je fakt kulatá, mraky jsou stejné v USA i v Evrope a čím blíže jsem USA tím se v pravidelných svačinkách objevuje to Americké mlsání .

Během klesání k Cinci si všímám jedné věci co mi byla jasná už z mapy. Skoro každé město má ulice a bloky do čtvrců a obdélníků přes celé město. Hodně ulic je rovných a jen se protínají navzájem. Sem tam pak je vidět taková ta vilová čtvrt s klikatou ulicí, plno stromů a baráky. Dálnice jsou poznat krásně, protože jsou hodně široké a táhnou se téměř rovně až někam do dálky. Skoro každé pole má svůj barák, zřejmě farmu. Ke každému vede cesta delší či kratší. Jsou posezena jedno vedle druhého. 

To už alé mé zírání končí a přistáváme. Naházet věci zpět a hurá z letadla. Konečně se mohu zase hýbat. Ten let byl ukrutně dlouhý. Už jsem nevěděl jak mám pořádně sedět. Následuje první pasová kontrola. Pak vyzvednout zavazadla, abych je o 200m dál mohl odevzdat. Mezi tím však následuje imigrační pohovor. Strážníci se tváří přísně a pokynem "next one" si volají jednoho po druhém. Potěšující je daleko delší fronta pro občany z USA než pro nás. Jsem docela na začátku fronty, , ale i přesto čekám, protože tam právě "dusí" nějaké indy. Vybírá se mě celník a po odpovědi, že jedu na mistroství světa ve spartan race se zarazí a ptá se. "kde to je?"  a když mu to vysvětlím tak se zeptá " to je "nascar" ? :o) Ne ne to není. Při celém pohovoru se vyplatí mluvit pravdu. Takže vyklopím vše včetně toho, že už mám hlad. Dostávám razítko do pasu a jdu odložit zavazadlo zase na pás a vybírá si mě místní strážník a potírá mě papírkem na drogy. Pak mě s úsměvem pouští do další fronty tentokrát na svlékací scanner. Asi jim nestačí, že jsem vyndal naprosto vše a jdu tam i bez bot. Znají obsah kufru i mého žalůdku a mám hotovo a jdu si pro kufr asi 300m daleko. (2 zastávky vlakem).  Vyzvednu auto a můžu vyrazit směr Sharonville. Rychle si potykám s automatickou převodovkou a místním provozem. 

Jízda je v pohodě. Hromada pruhů, obrovké kamiony. A neskutečná směs auto. Od krásných mustangů co "hřmí" jak letní bouřka když přidají až po narosto sežrané auto co drží pohromadě jen silou víry. (nebo silou lepící pásky) Samozřejmě, ale taky hřmí. Na silnici je snad vše co má minimálně 4 kola a volant a je to slepené izolepou. V jednu chvíli se leknu slečny co je nalevo. Významně na mě kouká.. Nevšímám si ji a jedu si své. Zařadí se za mě potom jak tam bude místo přece ne. Jenže ona potřebovala o 3 pruhy doprava  na výjezd. Hned to zamnou trnhne, aby to stihla a stejně mi během toho manévru stihne říci "kalouskovsky" že jsem jednička. Nic mě nerozhází. Stále se koukám dopředu jako by to nebylo vůbec určené pro mě. 

Po hodině jízdy jsem se na hotelu můžu ubytovat.  Pokoj s LCD plným sportovních kanálů je krásná vyhlídka na čtvrteční večer. Hladový jsem jako vlk a tak se jdu hned navečeřet. Co jiného čekat než hot dog, smažená křídla a nějaká pálivá polévka. No tak si naložím salát, kolínka, obří bramboru s nějakou červenou omáčkou. Vše proleju vodou. No připadám si trochu divně...všichni si nosí 2 talíře a na každém hromadu jídla a do toho colu. No vypadají jak  vypadají.

Jetlag už klepe na dveře. Vydržím ještě chvíli, abych se srovnal s časem a jdu spát. První den je zamnou.

Zítra napíšu něco o okolí a návštěvě místního leteckého muzea...

Road to Tahoe - mezi Evropou a světem

Mistroství Evropy je za námi a je čas otočit list a začít se připravovat na mistroství světa v USA. K absolutnímu vcholu této sezóny.

Po skvělém 13. místě na Mistroství Evropy v Tatranské Lomnici jsem si dopřál pár dní odpočinku. Nejen proto, že byl potřeba. (několik dní jsem měl problém chodit ze schodů, jak jsem cítil nohy).  Potřeboval jsem si odpočinout i mentálně.


K tomu musím zmínit špatnou pozávodní regeneraci. I přesto, že jsem se byl večer po závodě vyklusat tak to bylo málo a následující dny jsem fakt trpěl. Stehna bolela i na dotek. Na záchod jsem si sedal jak stařec. Když jsem šel ze schodů tak jsem rozklepal zábradlí a smála se půlka firmy. Pro příště si na tohle musím dát pozor a jít se vyklusat hned, nebo se alespoň naložit do ledového potoka.

Jakmile jsem už mohl lehce klusat tak jsem začal s finální přípravou na MS. Ze začátku jsem si připadal jako bych táhl nějaký vagón za sebou, ale to s pár tréninkama odeznělo. Následující 2 týdny jsem plnil plán svého trenéra a zaměřil se hodně na silovou vytrvalost a intenzitu. Kopce a kopečky byly můj druhý domov. Dostával jsem pořádně zabrat a jednotlivé dávky jsem odmakal poctivě a mám z toho dobrý pocit. Forma šla nahoru, tak doufám, že to prodám v ten správný moment.

Pár dní před odletem už jsem na sobě cítil únavu a byl jsem rád, že jsem mohl zařadit do tréninků znovu i plavání. Příjemná změna. Je to výborný kompenzační trénink. Který má velké regenerační účinky.

Ve středu jsem si ještě zašel ke své výborné fyzioterapeutce Tereze Beranové z Alltraining.cz. Protažení a masáž už byla opravdu finální tečka za tímto blokem a já se mohl druhý den ráno vydat směr USA.


Reprezentovat Českou Republiku byl vždy můj sen....

Mistrovství Evropy SPARTAN RACE - cesta do Lomnice

Mistrovství Evropy ve Spartan Race v Tatranské Lomnici už klepe na dveře. 

Prvních pár řádků věnuji cestě a prvním dojmům z tohoto úžasného místa.

Na cestu jsme vyráželi okolo 6 ráno s tím, že není kam pospíchat. Pár nakupovacích a protahovacích zastávek cestou bylo více než vítáno. Stihl jsem si dokonce koupit bidon s pásem na běhání. Přeci jen se trochu vody při závodech hodí. Provoz byl docela fajn a tak cesta ubíhala.

V Žilině byla také jedna zastávka. Ta však byla nedobrovolná. „pán řidiči dobrý deň, silniční kontrola“……….“ Víte proč Vás stavíme?“….zamýšlím se, jestli kvůli telefonování nebo rychlosti, nebo snad oboje. „je tu padesátka a jel jsem příliš rychle. Kam se tak ponáhláte“ …zkusil jsem nějakou pohádku o rezervaci ubytování, strašným zácpám a obrovské propadlé kauci na ubytování když, budeme pozdě v cíli. Moje pohádka byla oceněna na 20€ :o))

Celou cestu na Poprad lemuje pravou stranu dálnice spousta kopců. Že by Tatry? Na sjezdu na Vysoké Tatry už jedeme vstříc horám. Nevím, jestli je dobře nebo špatně, že ty vysoké kopce jsou zahalené. Asi dobře….první šok by nemusel být tak hrozný. Samotná Tatranská Lomnice je krásné místo. Pod vysokými kopci se rozkládá spousta udržovaných penzionů a restaurací. Jediné co se však změnilo bylo počasí.  Obloha byla pod mrakem a sem tam pár kapek.  Teplota spadla někam k 15 stupňům a předpověď rozhodně nehlásí závratné letní teploty.

opravdu liška

Po ubytování se celí hladoví vydáváme prozkoumat blízké okolí a končíme v restauraci Slunce, kde neodmítnu halušky a Dančí má kančí na grilu :o)

Na druhý den vybíráme poznávací cestu lanovkou na Hrebienok pak na místní vodopády. Obloha nám chvílema odkrývá majestátní kopce a já doufám, že nikde nezahlédnu zelenou šipku naší nedělní trasy. Pač všude okolo je to prudké, strmé..,ale co taky čekat, že. Výšlap končíme na Zamkovskeho chatě.  Asi se už ani nedivím, že okolo chaty jsou natažené elektrické dráty proti medvědům…no což Tatry.

Cestou dolů je malá zastávka na Rainerově chatě a tam potkáváme lišku…opravdu se už ničemu nedivím. Chodí si tam, jak se ji zachce.  Celou cestu nahoru i dolů jsou zástupy lidí.. Od funících důchodců po slivovicí napájené mladíky.

Nutno podotknout, že až na ty kopce je les stejný jako na Šumavě. Bohužel tak uschlý a smutný.

Mám před sebou prozatímní vrchol svého závodění a začínám mít čím dál tím větší respekt před tím, čemu se hodlám postavit.  Celé to dokresluje informace organizátorů o náročnosti tratě.

5. BEAST TRASA.

Pozor. Kedže je tento BEAST situovaný vo Vysokých Tatrách a zároveň je spojený s Európskym šampionátom bude táto trasa ťažšia a dlhšia ako trasa bežného Beastu. Všetci pretekári, ktorí sa nachádzajú kdekoľvek na trase po 19:30 budú z trasy stiahnutí a diskvalifikovani.

Začínám přemýšlet, zda jsem trénoval dostatečně, jaké bude poměření se zbytkem Evropy. Vím, ale jistě, že to bude mimořádný a náročný závod…

Příště něco o okolí Lomnického Štítu a samotném místě kde se poběží..

selfie s vodopádem si nemůžeme nechat ujít

jeden z mnoha vodopádů cestou ..

cesta na Zamkovskeho chatu a dále do údolí