ICEBUG PYTHO3 BUGrip - jistota do marastu

Co si vzít na pustý ostrov víme všichni. Blondýnku a satelitní telefon. Ale co si vzít do podzimního marastu a zimního bláta? Já odpověd našel.

Cesta k těmto botkám začala na druhé straně zeměkoule před stánkem REEBOK. Stál jsme tam s Milanem a vybíral boty na další sezonu, protože ty moje tréninkové už

ONLY THE WEAK CHEAT

Pár slov ke kampaňi o 4 slovech a přesto velkém významu od Martina a Verči z OCRA-CZ .

Je pátek 19:00 a mám se právě sejít s Martinem, abych konečně mohl nosit tenhle zelený náramek ONLY THE WEAK CHEAT. Prohodíme pár slov o závodech a o všem možném, co se okolo toho točí. Né na dlouho. Martin musí za bar a já musím na firemní večírek. Cestou mám však o čem přemýšlet.

Jako pravidelného účastníka OCR závodů jsem si nemohl nevšimnout, že né všichni dělají všechno stejně. Šizení angličáků a výpadky matematiky při počítání je stejně legendární jako bahno a stoka v Bořeticích.

Bohužel je to realita každých závodů a je úplně jedno, jaký je to pořadatel. Otázkou je proč?

Den před MS a Olympijská vesnice domovem Spartanu

Povečeřet v domě, který byl po nějaký čas základnou pro olympioniky a cítit i po tolika letech tu atmosféru, byl jeden z mých největších a nejhlubších sportovních zážitků.

Před samotnou večeří, je v plánu  briefing závodní trati. Prozkoumat olympijskou vesnici a celé to završit již zmiňovanou večeří v olympijském domě.

Road to Tahoe aneb jak se tu vlastně žije

Paprsky rozzáří oblohu a zahřívají okolní vzduch. Probouzím se do nádherného rána u jezera Tahoe.

Neděle:

Po nočním přejezdu ze  San Francisca jsem si našel pěkné místo na dospání na jednom z místních parkovišť.  Město už přestalo být,  tak klidné, jak bylo uprostřed noci.  Ulice křižují nákladní auta neevropských rozměrů. Dodávky s nepřeberným množství variací nástaveb a všudy přítomný jeep. Celý ten mumraj,  však přebíjí výhled přes jezero a krásné okolní hory.

Městečko je typickým

SPARTAN RACE - Mistrovství Evropy 2015 - Tatranská Lomnice

Je neděle 5.9.2015 zhruba 6:30 ráno a já otevírám oči do toho nevšedního a očekávaného dne v Tatranské Lomnici.  K tomuto dni jsem upíral své myšlenky několik týdnů a měsíců.  V podstatě od doby kdy bylo ohlášeno datum a místo, kde se uskuteční mistroství Evropy ve Spartan Race.  Měl jsem to jako cíl…jako cestu kudy chci jít.  Polykal jsem tréninkové dávky, posiloval , cvičil a místo ležení na gauči jsem trávil hodiny strečinkem. Ted tu sedím nad ovesnýma vločkama a ujištuji se, že jsem udělal vše co bylo v mých silách. Víc jsem prostě udělat nemohl.  Posvátné závodní oblečení, mám připravené už z večera. Gely, sušenky, iontáky vše má své místo. Rozplánované tak, abych to měl při ruce a nevadilo mi to při běhu.

                Ač jsem nebyl nervózní několik dní předem. Teď už panuje závodní napětí, které ukončí startovní povel.  Paradoxně jsem se  na závod těšil a nepřemýšlel jsem nad tím, co tu vlastně dělám. Přešlapoval jsem sem a tam  po pokoji , než jsem nakonec  musel jsem jít do areálu trochu dříve, abych si urovnal všechny myšlenky .

                Už při příchodu k areálu si všímám , že je tu vyznačená trat mezi barákama těsně pod areálem. Až tu poběžím za pár hodin. Budu mít před sebou jen posledních pár stovek metrů pomyslím si.  Atmosféra by se dala krájet. Je cítit napětí. Brouzdají se tu malé skupinky lidí pro reverz. Někdo i cvičí pač si ho zapomněl doma.  Člověk si zaklikuje ještě před závodem a nevyhne se slibovanému trestu 30 burpees . Vyřídím reverz a vyzvednu startovní balíček. Zajdu v pořadí na můj pátý záchod po ránu, projdu areál, abych viděl kde co je a jdu si najít místo kde se rozcvičím a rozběhám.  V tu chvíli přichází i moje manželka. Trochu mě to uklidňuje i když čas neúprosně ukrajuje posledních pár minut před startem. Uložím batoh do stanu, rozloučím se a jdu ke startu.  Po zkušenostech z Donoval jsem si pořídil láhev s pitím na běhání. I přesto, že organizátoři slibují 7 občerstvovaček což je komfort, tak jsem na tuto variantu připraven.  Navíc se tam vejde sada gelů což je fajn. Hlava přepnula do závodního módu a moc nevnímám co se děje kolem . Neúčastním se rozcvičky a vyhlížím, kdy nás pustí do koridoru .

Stojíme na startu. Závod, který je pro mě vrcholem mé dosavadní běžecké kariery. Po mém boku je špička z celé Evropy spolu s úřadujícím mistrem Evropy Petrem Žižkou a úřadujícím mistrem světa Jonen Albonem z UK. Je to vrchol a já stojím připraven, tam kde jsem chtěl stát. Před výzvou které jsem se chtěl postavit.

Pár dobrých rad od organizátorů….

Chvíle napětí…vyruší jen odhozené dýmovnice…odpočítání posledních vteřin  a START..!!

Snažím se zaujmout nějaké výhodné místo, ale přes dýmovnici není vůbec vidět. Mám štěstí, že nenarazím do bariery a diváků. Po chvíli už je trochu vidět. Není kam spěchat, nevyhrává se na začátku ale na konci.  Nechám utéct ty rychlíky, co vyrazily dopředu a snažím se spíš najít dobré místo na první překážky. Ta přichází hned v zápětí.  Jezírko před kterým nás pořadatel varoval, protože včera tam skončilo snažení hodně závodníků, kvůli zlomeným nohám a podobně. Radši opatrně, ale s jistotou se dostávám přes něj na druhou stranu. No ta studená voda není žádný zázrak, když nejsem pořádně rozběhaný. Série dvou sekcí s pneumatikama nám ukáže kdo má rychlé nohy a kdo ne a pak následuje to co je už skoro dobrým zvykem hned po startu . Stoupání…nekonečné stoupání…nikdo neví kam až to bude. Při pohledu nahoru mraky tajemně zahaluji část hory na kterou se hodláme vydat. Zvolna chytám tempo a pomalu se rozbíhám. Cesta po asfaltce není nikterak závratně prudká. Začíná se mi běžet dobře a pomalu předbíhám ty co to na začátku vzali trochu z hurta. Vyrušení přichází v podobě monkey bar. Je torchu vylepšený, pač vede do kopce a ta ranní rosa na tyčích taky není kdo ví jaké lepidlo.  Pomalu se dělají odstupy mezi závodníka. V tom mi jeden kluk říká, jestli nedorazíme ty před námi. Jasně, zrovna jsem na to myslel a ve dvou se to bude lépe dotahovat. Beru si tempo na starost a metr za metrem ukrajujeme mezeru. Po chvíli je překážka v podobě kladiny, kterou v pohodě přecházím. Spoluběžec bohužel ne. A nejen on, spadlo zde mnoho závodníků. Tak se mi rázem mění závodník, kterého chci stíhat. Přes další překážku se dostáváme až pod první stanici lanovky.  Tady na nás čeká sandbags. Ovšem Elitní vlna bude mít 2 pytle místo jednoho.  To je drsné překvapení. Jeden má okolo 20kg. Do každé ruky vezmu jeden a mažu do kopce a hned zase z kopce. Na rozdýchání pokračuje cesta opět do kopce…stoupáme a stoupáme. Odtud už občas přejdu do chůze, protože to je tak prudké, že se dá lézt jen po čtyrech.  Cestou povzbuzuji jednoho Španěla, protože nevypadá dobře. Po chvíli mě Španěl předchází a pak ho vídím až za cílem. Radši už nikoho povzbuzovat nebudu.

Cesta se mezitím stočila pře lesní cesty s kamením přímo pod lanovku. Tady je to fakt tvrdé, velké kameny, větvě, kořeny. Z chůze to chvíli přešlo i do šplhání. Konečně se dostáváme i nad mlhu a otevírá se nám hora v celé krásně.

Nahoře sotva vím své jméno a pomalu začínám vidět černobíle a oni tu chtějí po nás memory test. Máme si zapamatovat asi 6 čísel a jméno. Z Lindy se stává moje kámoška po zbytek závodu. Následující část závodu je na sílu jednoduší, ale o to zrádnější.  Pro některé i konečná stanice. Je tu totiž seběh sjezdovky.  Je to plné kamení a brutálně prudké. Člověk ani na chvíli nesmí upustit koncentraci jinak se mu to zle nevyplatí. Dávám si pozor na správný došlap a na kolena.  V tom si najednou vyvrknu jeden kotník.   Někteří to fakt napálí a skoro letí dolů. Radši na to rychle zapomenu, tady by se mi končit nechtělo. Uprostřed nás sjezd přeruší  „A“ z kargo sítě. A můžeme letět dál…skoro dole si zvrtnu druhý. Naštěstí s tím jde běžet dál…jsou jako z gumy.  Uhýbáme ze sjezdovky na boční cestičky plné kamení, bahna a vysoké trávy.  Na trase stojí triceps bar. Překážka, která se musí přeručkovat z jedné strany na druhou. Skoro na konci mi „vypne“ ruka a hrazdu mám v podpaždí. Docela mi to dá zabrat znovu s zvednout a doručkovat .

Po pár stovkách metrů dobíháme dolů stranou od nástupní lanovky, kde nás čeká dvojce překážek. Šplh na laně je v pohodě.  „Z“ Wall je už horší. Ruce se mi klepou a bahýnko na chytech  = padám. Dost mě to štve, protože tady dost závodníků cvičí a mohl jsem získat čas. Nezbývá než cvičit hned vedle nich.

Trasa nás zavádí dál od Lomnice. Před sebou vidím běžet jednoho závodníka a tak se ho snažím postupně stahovat. Za sebou si táhnu další 2. Je fajn jim dělat tempo. Nějakou dobu běžíme podél silnice, než nás přeruší první memory test. Seznámím je tedy s Lindou a jejíma proporcema a pouštějí mě dále. Hned skáčeme do řeky, kde vede další část trasy.  Obrovské kluzké kameny s ledovou vodou. Tady se dá hodně ztratit i získat. Mě se povedlo to druhé. Dorazil jsem jednoho co byl přede mnou. Po několika stech metrech řeka končí a můžeme zase běžet.  Před námi je zhruba dvacítka závodníků. To je míň než jsem čekal.

Probíháme lesem a rozprostře se před námi obrovská planina, přes kterou se táhne cesta jako had. Přeskočit 7ft. zed  a můžeme vykročit na tu zdánlivě nekonečnou cestu.  Další závodníci jsou nějakých pár stovek metrů vzdáleni. Musím je dorazit. Zařadím vyšší rychlost a pomalu odpárám ty co mám v závěsu. Pomalu se dotahuji na ty přede mnou. Běží se mi opravdu dobře. V hlavě mám nastaveno rychlé tempo. Sleduji hodinky a své tepy.  Na ostatních vidím, jak klopýtají. Už nemají sílu.  Ale já mám a ještě mohu přidat. Věřím si a cítím se fakt dobře. Před kolíkama  předbíhám 3 najednou.  Snaží se mě udržet, ale neakceptuji moje tempo a odpadají. Těsně před překážkou přejdu do chůze, abych se uklidnil a dám to s klidem. Opět roztáčím nohy a zaměřím se na nejbližšího spartana. Krok po kroku….  Na tu dálku je těžké poznat, jaké tempo běžím. Ale věřím, že rychlé. U další dvojce překážek 8ft stěny a „áčka“ z řetězu se k němu dostávám blízko.  Než doběhneme k obrovské hromadě slámy na kterou je potřeba vylézt tak je už zamnou. Další dva, kteří zrovna seskakuji z „tramvajenky“ (ručkování po madlech na provazech) taky nejsou daleko. Překážku dávám a tím jsem se dostal na kraj jakého si lomu nebo pískovny. Je to pomyslný otočný bod. Ale než se vydáme zpět bude nutné naložit si dva kýble štěrkem a odnést je dokola nějaké hromady. Pak proběhnout bahnem a vodou dole v lomu.  Běžet tím bahnem po skoro 20kilometrech není úplně jednoduché.   Je tu také hodně ledové vody. Když tu však člověk má sílu a přidá, zase ukrojí nějaké metry z náskoku.  Když se ohlédnu tak vidím, že mám čím dál větší náskok na ty, co jsem předběhl.  V bahně není tolik stop. To znamená, že moc závodníků tu neproběhlo. Pár stop se tu však vyjímá více než ostatní. Jsou to stopy medvědí :o) Už jen podplavat stěnu pod vodou (tekutým bahnem), proběhnout tunelem a mohu se s lomem rozloučit.

Trasa nás opět zavádí mezi pole. Tentokrát však, ale mírně do kopce. Stále se mi běží fajn. V nohách cítím sílu. Obracím pneumatiky od traktoru asi v půlce kopce a dostávám se na dohled dalšího. Na jeho běhu je vidět jak už moc nevládne.  Když se trasa do kopce ještě nakloní tak přidám. Prostě ho urvu. Snažím se hledat cíl kouksek před sebou, pak zase a zase. Definitivně ho dorazím za kopcem v lese, kde se tahají traverzy. Sotva ji táhne a já kopec vyběhnu i s traverzou. Alespoň nebude mít čas se za mě zavěsit. Od této chvíle už to začíná hodně bolet. Ale je to jen pocit, který musíš dát strnou a jít dál…

Teď už je jasné, že se blížíme zpět do Lomnice. Cesta vede podél železniční tratě, klikatou cestou. Nevyruší mě z koncentrace ani druhý memory test. Lindu jim odevzdám.  Po asi kilometru touhle cestou musíme sejít do potoka. Ještě než tam ale seběhnu, tak utrhnu nějakého Rakušana. Když ho dobíhám a předbíhám tak ještě zrychlím. Nesmí se mě chytit.  Každý takový předběhnutý spartan mi nalije energii do svalů. Je to jak palivo.

Na začátku této části v říčce dostávám lehkou krizi. Spíš hlad. Nasoukám do sebe sušenku co mám pro tuhle chvíli připravenou. Nedá se tu běžet moc rychle. Někde je písek, někde kamení, jinde hlubší voda. To je na to si zlomit kotník při neopatrném běhu.  Ale je to nekonečně dlouhé. Fakt dost…už cítím jak mám ledové nohy.

Už jsem na dohled Lomnice a začínám cítít, že jedu na doraz. Už aby byl konec. Naštěstí v tu pravou chvíli přichází Lomnice a plno fandících fanoušku. Nakopává mě to a žene kupředu. Opět vypínám bezpečností modul v hlavě a ženu to co to dá. Před jedním z tunelů potkávám Martina Zapalače. Nevypadá vůbec dobře. Motá se a má dost krizi. Chvilku se zastavuje jestli nepotřebuje nějakou pomoc , ale posílá mě dál.  Po sérii tunelů a potoků se dostanu k ostnatému drátu. Vidím Danču jak fandí. To je docela zázrak v tom tranzu co mám. Musím si sundat flašku s pitím a dát ji do zubů. Vidím jednoho přede mnou někde v půlce plazení.  Zakousnu se do flašky, abych necítil bolest v rukou a dostanu ho ještě než se vyplazíme. Jak se zvednu do stoje tak dostanu křeč do stehna. Ale jde to rozběhnout. Ted už nejde na nic koukat.

Je tu oštěp. Je dál než jindy. Napřáhnu se a házím…ku*va  kam to letí já klikovat nebudu. A ostěp se zabodne do nohy toho panáka – do dřeva a drží. Musím si zařvat, protože to je fakt klika. Dobrovolníci mě povzbuzují a ženou dál.  Hned za oštěpem se do mě zakousne křeč podruhé. Pod mostem potřetí…

Jdu z posledních sil. Už mě nikdo nepředběhne.  Nesmí.  Je tu předposlední překážka. Ani si nevšímám, že za ní cvičí několik borců. Herkulova kladka byla vždy tak nějak v pohodě, ale dneska byla brutálně těžká. Něco okolo 70kg. To je rozdíl cca 5 kg v můj prospěch. A to není moc. Zatáhnu za lano a jen registruji, že nesmím pustit, mám jen jeden pokus. Diváci fandí a já si v hlavě říkám dneska ne, dneska neprohraju sám ze sebou. Jednou přitáhnu, podruhé, bojuju, zase kousek. Diváci křičí ještě více…zase kousek a jsem nahoře. Pomalu dolů a můžu se za obrovské euforie vydat na posledních pár desítek metrů dolů do cíle.

Ten seběh si absolutně užívám.  Je to lemováno divákama. Přeskakuji oheň a dobíhám do cíle plného lidí.  Jeden z nejemotivnějších zážitků v cíli. Řvu si radostí…dojemně objímám Danču, která čeká hned za hrazením. Dokončuji  mistroství Evropy na 13. místě jako druhý nejlepší Čech. Byl jsem první , kdo dal kladku. Prostě neprohrávám sám ze sebou.  Ještě dva rozhovory do televize a můžu vyfasovat banán s tričkem a jít si sednout na zem.

Byl  to asi nejlépe zvládnutý závod , jemuž jsem věnoval dost času v přípravě. Hodně jsem toho obětoval a všechno to se vyplatilo.  Nedokázal bych to ani bez podpory své ženušky, za což ji moc děkuji…

Na cestě do sprch si ještě krátce popovídám s ředitelem závodu a poděkuji mu za to příjemné překvapení na kladce. A musím mu pochválit trasu. Protože podle mě měla vše. Stoupání, klesání, běžecké úseky i ty technické. Fakt super!!! Ve stanu na převlékání pokecám s klukama z UK. Zejména Jon Albon,úřadující mistr světa a teď nově i mistr Evropy je plný úsměvů . Fakt pohodový chlapík.

Tenhle závod mi zůstane dlouho v paměti. Jak krásná příroda, tak perfektní závod. Teď chvíli na regeneraci  a začnu soustředit myšlenky na mistrovství světa v USA.

Z východu na západ - přes San Francisco do South Lake Tahoe

Můj čas v Cincinnati se nachýlil ke konci. Je čas si zabalit a připravit se na odjezd resp. přelet na druhou stranu USA.

Budíček ve 3 ráno a pokus se nějak probudit je úspěšný. Velká snídaně z toho co mi tu zůstalo a mohu vyrazit přes Cinci na druhou stranu města k letišti. Jednu výhodu to však má. Silnice jsou o trochu prázdnější než normálně. I přes tuto výhodu v dopravě se mi podaří blbě zahnout a kolem mě se tyčí jeden mrakodrap za druhým. Centrum Cinci je fajn, ale přece jenom to nebylo tak nějak v plánu. Naštěstí není daleko sjezd, kde se mohu pod rouškou tmy otočit v protisměru a nabrat správný směr na letiště.

Tam proběhlo vše v pohodě. Teda skoro. Při vracení auta mě trochu překvapí bodáky ve vjezdech. To snad nechtějí vracet auta nebo co? Naštěstí  moje bloumání ukončí jiné auto, které to v klidu přejede. Jsou totiž jednosměrné. Odevzdání auta je pak už formalita. Odbavení a čekání na let se trochu táhne. Škoda, že většina restaurací je v tuhle dobu zavřená. Na druhou stranu je víceméně klid na letišti. Cesta do SFO je s přestupem v Minneapolis. Je zajímavé jak člověk někde vyleze a je to úplně jiné, než kde do letadla nastupoval. Letiště je plné losů. Jsou snad na každém obchodu ve všech možných podobách. Restaurace a obchody jsou tak nějak lesní. Jelikož už je dopoledne, tak je letiště už dost přelidněné. O dost více než kde jsem odlétal. Po nalezení svého odletového gatu počkám pár minut na boarding a hurá do letadla. Jedna zajímavost, že pořadí nástupu je řízeno 4 skupinama. První jdou takzvaní Premium(oni mají fakt fajn sedačky), druhá je first class pak je následuje Zona 1 a nakonec moje Zona 2. Nevím čím je to dělené ale mám řadu hned za první třídou. Čekání nevadí, protože to není jako v autobuse, že by mi někdo zasedl místo.

vypadá že čůrá, ale nečůrá...

Lehce po 3 hodinách letu dosedáme na mezinárodní letiště v San Franciscu. To město je krásné i z výšku. Nemůžu se dočkat, až ho trochu prozkoumám.S radostí se shledám se svým báglem a  místním vláčkem  se přesunu k půjčovnám aut. Nevím proč zrovna u Alamo je největší fronta ze všech. Nezbude než si to vyčkat. Netrvá to však dlouho. Trik s economy car se zdá vychází dobře. Protože už nejsou dostávám o trochu větší auto za stejnou cenu. Sice mě místní obsluha zkouší přemluvit, že je nemožné procestovat Ameriku v malém autě. Že ten autobus, kterému říkají osobní auto je naprostá nutnost pro cestování jedním člověkem. Statečně odolám vábení 3 litrového 8 válce a jdu se nasoukat do svého Chevroletu.




Nemusím si ani položit otázku kam jet. Auto mě samo táhne ke Golden Gate. Nejedu ale po hlavních tazích, nýbrž bočníma uličkama, abych si vychutnal San Francisco ze samotného nitra. Kopečky nahoru a dolů jsou úchvatné. Čekal jsem hodně, ale je to fakt prudké. Sotva vyjedu ke křižovatce, která je tak nějak rovně tak se to hned zlomí nahoru nebo dolů. Ještě, že nemusím chodit pěšky do těch kopců. Přes rovné silnice bez zatáček je vidět několik kilomnetrů daleko. Celé město je rozkrájeno na malé nebo velké čtverce či obdelníky. To je prostě úžasné. Ohromující.



Auto zaparkuji u Mason Centra a skočím si pro jídlo, protože jsem hladový jako vlk za celý den. Hned potom se přes loděnici vydám podél pobřeží až ke Golden Gate. Po celé délce jsou rozseté grily na pláži a rodiny zde tráví čas. Nafouknuté balonky zdobí lavičky, pouštějí draky, griluji a podobně. Hodně je vidět, že grilování je jejich oblíbená disciplína.

Je tu také hodně půjčoven kol. Kdekdo si to na nich brouzdá sem a tam podél pobřeží. Běhání je tu také docela časté. Ale když vidím u některých (skoro u všech) lidí dost nekoordinovaný pohyb běhu tak mám o ně i trochu strach.

Hodně tu fouká vítr a tak tu mnoho lidí provozuje kitting nebo serfují.  Čím blíže jsem tomu červenému mostu, tím více je tu lidí. Pobřežní mola jsou obsazená rybáři nebo skupinkama co dělají selfie. Každou chvíli je slyšet vrtulník, který si to někdy bere pod mostem, někdy nad. Na co si lámat hlavu s letovou výškou. Po hladině se prohánějí čluny na které dohlíží pobřežní stráž. Vystoupím po schodech a cestičkách až k mostu a mohu se začít kochat tím pohledem co je asi na miliónu fotek. Nemá to chybu, fotky nekecají. Pořídím taky pár fotek, povinné selfie. Nevynechám ani most samotný. Z druhé strany mohu pozorovat tichý ocenám zalitý sluncem s pomalu se vzdalující nákladní lodí. Nazpět to vezmu trochu jinou cestou, abych viděl zase další kousek tohoto města. Od auta se ještě vydám na druhou stranu do přístavu, kde jsou ukotvené velké plachetnice. Z přilehlého kopce na kterém jsou stará děla a pozůstatky pevnosti je úžasný výhled na Oakland Bay Bridge a Alcatraz s celým zálivem.

Přemýšlím kam se vydám před blížícím se večerem. Projedu si ještě pár uliček, několikrát překřížím trasu historické tramvaji a navštívím botanickou zahradu. Tady se chvíli bavím místní skupinkou, která na kolečkových bruslích jezdí okolo reprobedny a předvádí krasobruselní.  Malá zastávka na kraji Chinnatown a krátce i Downtown. Jednu věc však musím uznat. Před mnoha lety jsem hrál pc hru Driver. A jedna z lokací bylo právě tohle město. A světe div se, vymodelované to bylo perfektně. Častokrát jsem věděl kam jedu nebo blízko čeho jsem. Musel jsem se tomu smát, pač mi to přišlo fakt vtipné. Jediné co jsem nemohl bylo narážení do auto co překážela nebo předjíždění po chodníku.

Takhle vypadá skoro celé pobřeží od loděnice

Neodvratně se naplnil čas v San Franciscu a já se vydal na cestu k jezeru Tahoe. Měl jsem před sebou cca 200mil. Rozhodl jsem se, že pojedu dokud to půjde a pak se někde prospím. Krize začala přicházet někde na půlce cesty k Sacramentu. Oči se začali zavírat a byl nejvyšší čas najít pumpu a prospat se. Nemají tu benzínky jako u nás, ale jsou situované dále od dálnice a musí se k nim odbočit. Obvykle se sjede do takového fastfood "náměstíčka" kolem kterého je několik fastfoodu a benzínka.

U mě vyhrála Subway. Nechal jsem si udělat teplou bagetu a šel se natáhnout na šest hodin na zadní sedačky. Spal jsem bez řečí po tom celém prochozeném dni. Odpočinek mi dopřál dalších 45 minut bdělého stavu řízení, než jsem začal zase usínat. Tak opět někam zajet a zase hodku spát.  Mezitím dálnice zeštíhlela ze 4 pruhů na dva. Pak se začalo stoupat a stoupat lesem, až někam do 2000mnm. Silnice už byla jednoporudová a táhla se až k uvítání "Welcome South Lake Tahoe". Jaká to byla úleva, že jsem dorazil.
V 5 ráno to vypadá docela klidně. Najdu ještě ubytování, abych ráno nebloumnal kde je. Ještě zkusím najít někde restauraci nebo přístupnou wifi. Po 4 kolečkách městem vím přesně kde je jaká restaurace, ale žádná wifi. Nechám to na ráno a jdu se dospat.

Jsem v cíli....

Příště Vám povím něco o Lake Tahoe a jeho úžasném okolí...

Druhá část loděnice

loděnice

Alcatraz

Už na odjezdu

Setkání s legendama - USAF

Na pátek byl naplánovaný výlet do muzea Amerických vzdušných sil. Ani ve snu by mě nenapadlo, že mě to tak uchvátí..

Tenhle tip mi poradil Pavel, který tu byl před několika měsíci na školení. Vychvaloval mi to až do nebes. Takže nebylo nad čím dál uvažovat. 

Letadla mě provázejí už od dětsví, ale zejména ty z druhé světové války. Do teď vzpomínám jak jsme jezdili do Roudnice na Memorial Air show. Nad hlavou nám kroužila jedna legenda za druhou. S bráchou jsme se předháněli kdo jaký modýlek bude slepovat. Jeden ročník byla dokonce okořeněna létající pevností B-17. To bylo tepre něco.  Kde je však sláva téhle show dnes?

Právě proto, jsem se sem těšil ještě více. Cesta byla v pohodě a musím říci, že tištěná navigace s popisem kde odbočit sedí od strejdy googla naprosto přesně. 

Mohlo mi to dojít už při příjezdu, pač na venkovní stojánce stojí F-16, C-34 a ještě nějaké další exkluzivní kousky. Hlavní je však komplex 4 hangárů rozdělených podle období na začátky létání (ano pár mil odtud měli Bratři Wrightové letiště), první světovou válku, druhou světovou válku, Korea a Vietnam následováno obdobím studené válka až po současnost spolu s modelem raketoplánu. 

Co však překvapí hned jako první je vstupné. Z toho jsem byl na větvi, aniž bych překročil práh muzea. Bylo totiž zadarmo. Ano ZADARMO. To je v našich zemích neslýcháno. Jsem si jistý, že kdyby se podařilo udělat podobnou kolekci u nás. A to je pravděpodobné asi jako to, že Zeman přestane mít chřipku. Cena vstupenky by jistě měla 4 číslice. 

U vstupu projdete detekčním rámem a kontrolou batožiny. Následně se dostanete do části, kde je možné si koupit ledascos. Od knížek přes plakáty až po trička končící "bodýčkem" pro děti ve stylu leteckých kombinéz. Ok tohle nechám na cestu zpět.

I kdybych nebyl nikde jinde tak část, kde je druhá světová válka je prostě povinnost. Stěny jsou lemovány příběhy, artefakty a významnými událostmi. Na tomto je vidět, jak jsou hrdí například na "Doolittle Tokyo Raiders". Piloti, kteří mají na svědomí odvetný nálet na Tokyo po Pearl Harboru. Jsou tu vystavené bundy, části letounů a další originální věci z této akce.  Další velká část je věnována letce z Tuskegee. Takzvaní "red Tails" podle červených ocasních ploch (znáte je i podle stejnojmeného filmu). Jsou první černošskou letkou v řadách Americké armády. Přes velmi těžký začátek v dobách rasové segregace a odmítavých postojů si tato letka vysloužila slávu a uznání za exceletní doprovod létajících pevností nad Evropou. Jejich respekt dosáhl takové míry, že byli vyžadování jako doprovod namísto jiných letek. Procento ztracených bombardérů byl o dost nižší, než u jiných letek. 

Mezi exponáty jsou snad všechny významné letouny z druhé války. Procházíte v jejich naprosté blízkosti. Také jsou vystaveny poškozené části letounu s popisem, kde a jak se to stalo. Mimo jiné mohu jmenovat B-25 Mitchell, Spitfire, Mustang, Thunderbolt, Focke-Wolf FW 190, Messerschmitt-109, Aircobra, Hurricane, B-17 flying fortress "Shoo shoo shoo baby", P-40, P-38, B-24 Liberator. Poprvé v životě jsem mohl spatřit střely V-1 a V2. Tryskové letadla ME-262 a ME-163 comet. Také japonské Zero. PBY Catalina stojící opodál jen umocňuje celou expozici.Samozřejmě mnoho a mnoho dalších.

   Co mě však usadilo ještě více bylo umístění bombardéru B-29 superfortress "bockscar". Nešlo však o ledajaký typ, ale přesně o ten, který ukončil druhou světovou válku. Shodil druhou atomovou bombu na Nagasaki. Koukal jsem na to jako puk. Nemajíce slov...jen vykulené oči. Celý příběh je popsán na mnoha panelech okolo. Modely pum jsou také vystavené. Tohle mě prostě dostalo. Chodil jsem od jednoho panelu k druhému a hltal příběhy, které utvářely novodobé dějiny. Každé letadlo, které tam stálo bylo posáno. Pokud byla známa přesná historie, tak byla doplněna vyčerpávajícím popisem. Musel jsem si dát to kolečko znovu, abych u toho konečně mohl začít vnímat a prohlížet si další věci. Jako třeba modely motorů, kanónů (myslel jsem, že jsou menší).  Další rarita je např. TWIN - Mustang. 

Zaskočil jsem do hangáru, kde jsou začátky létání. Hodně prostoru je věnováno bratrům Wright. Dále pak první válce, kde jsou mezi exponáty všechny důležité letadla vzdušných soubojů. Další zastávkou je předposlední hangár s exponáty z války v Korei a Vietnamu. Ta velikost letadle je hodně zajímavá. Na obrázku to vypadá jinak, ale když stojíte metr od toho, tak je to dechberoucí. Jako poslední tečkou na závěr byl poslední hangár věnovaný přelomu studené války a novodobému letectví. Hned u vchodu na mě vybafne B-2 Spirit. Hned vedle stojí B-52. Okolo všech letadle se da jít v bezprostřední blízkosti, nebo přímo pod nima. Trochu v rohu se "krčí" F-117 Nighthawk. To je poprvé v životě co vidím tyhle neviditelné bombardéry. Také SR-71 Blackbird nesmí chybět. Doslova unešený jsem byl z velkých transportních letadel, které tam stojí a pod svým obrovským rozpětí schovají jiná letadla. Na závěr se musím podívat do modelu raketoplánu. U něhož jsem byl také překvapen, jak je velký. Myslel jsem, že je menší. 

Při návratu procházím chodbou nad kterou se tyčí nápis "arbeit macht frei". Tato chodba je věnována holokaustu, koncentračním táborům, demarkační linii. V jedné vytrýně je údajně nejvzáčnější exponát z celého muzea (trumfuje i dřevo z mostu přes řeku Kwai). Vězenský mundůr Moritze Bomsteina. Jednoho amerického vězně z tábora Buchenwald. Bez dechu procházím kousek po kousku. V očích slzy, když v tom mě dorážejí fotky z Terezína. Dlouhý popis a pár příběhů z tohoto tábora. Moc mě neobveselí ani trabant od berlínské zdi.  Na tyhle věci nesmíme nikdy zapomenout. 

Na závěr ještě nakoupit nějaké drobnosti a hurá k autu. Ještě než tam dorazím, tak se projdu blízkým parkem, kde je jeden pomník vedle druhého. Věnováno snad všem leteckým skupinám co se kdy podílela na boji za svobodu. 

Respekt a úctu k veteránům  nemísme Amíkům upřít. Myslím, že většina států by se mohla od nich s pokorou inspirovat. Možná jedině Anglie je na tom podobně. Vše dokresluje například velka tabule na letišti v San Franciscu. "welcome home veterans". Tohle prostě oni umí a myslí to vážně. Ne jen tak na oko.  

Musím poděkovat Pavlovi za tenhle typ. Bylo to pro mě jedno z nejúžasnějších setkání s historii letání. 

Zítra se vydám znovu na letiště na naberu směr San Francisco. Těšte se na další článek.

  

B-2 Spirit

Patrně nejvzácnější exponát

F-117 Nighthawk

Twin mustang 

PBY Catalina - překvapilo mě, že není tak "velká"

ME - 262 

B-17

B-29  Toto letadlo shodilo druhou atomovou bombu na Nagasaki

Pár budíků - místo v B-29 pro palubního inženýra

kanon do Aircobry (patří k menším) 

Někdy je potřeba udělat krok zpět...

Čas od času je fajn, když se na věci okolo podíváte trochu z výšky...

Hned na druhý den v Cinci jsem měl naplánováno strávit celý den v naší centrále v GE - Evendale. Potkat pár kolegů, podívat se jak to dělají za velkou louží, nasát informace z montáže motorů, které se instalují do velkých dopravních letadel.

Tréninkové centrum

To ale není úplně to o čem chci psát. Uvědomil jsem si to až během samotné návštěvy této úžasné lokality. Už na letišti během imigrační kontroly, když jsem uvedl, že pracuji pro General Electric. Tak nebylo potřeba více otázek. Tahle společnost má jméno, má respekt, má historii. To však nebylo nic proti samotné návštěvě.

Přijíždím k obrovskému komplexu budov, které jsou obklopené jedním velkým parkovištěm vedle druhého. Stojí tu proti sobě nové budovy, tréninkové centrum, kam se sjíždějí školit lidé z celého světa. Proti tomu vévodí velké rozsáhlé budovy ze žlutých cihel. Přesně tyhle budovy zde stojí od roku 1949 - 1954 kdy se GE rozhodlo postavit sestru svému závodu v Lynn na výrobu malých tryskových motorů pro vojenská letadla. U každé brány stojí strážník a nekompromisně upozorňuje jak a kde se má jezdit. Je jim jedno komu to právě říkají. A když potřebujete poradit tak ochotně pomůžou. Atmosféra tohoto místa je cítit všude. Přesně tohle místo bylo domovem bratří Wrightu, kteří zde produkovaly pístové motory během druhé světové války. V tom si uvědomíte, že stojíte na místě, které je součástí americké historie a světového létání. Budova číslo 700 byla po nějakou dobu vedena jako největší na světě. Během druhé světové války neměla okna kvůli špionáži a transport všech dílů byl pomocí podzemních tunelů.  Okna byla přidána až po druhé světové válce.


Tento rozlehlý komplex se musí objíždět autem, golfovým vozíkem nebo jen tak na kole. Je to takové město ve městě. Je tu vše na co si vzpomenete. Od doktora až po supermarket.

Během prohlídky cítím velkou hrdost, že jsem toho součástí. Že mohu pracovat pro GE a mám možnost navštívit tato místa. Chvílema jsem jen koukal a nasával tu atmosféru. Slova se moc nedostavovala.  Když vyprávějí o tom co dělají tak cítíte, že vědí proč to dělají a věří tomu.
Často kolem sebe slyším hlasy jak je něco špatně, jak něco nefunguje, že jim bude někde lépe. A slyším to od lidí co jsou v práci pár měsíců nebo pár let. Nebo naopak dlouhou dobu. Nemají porovnání. Nemají s čím srovnávat a to je na jednu stranu špatně.  Je to jejich první zaměstnání a čekají, že v další firmě to bude zázrak a vše bude lépe.  Nebo neměli tu možnost vidět něco rozdílného. OK tak běžte a zkuste to. Mějte tu odhavu něco zkusit, Když budete jen povídat tak nic nedosáhnete. Je to samozřejme i o tom vystoupit ze své konfrortní zóny a jít se svou kůži na trh. Udělejte si srovnání a poznejte to. Až díky tomu si uvědomíte co je dobré a co špatné. Je nanejvýš jasné, že nikde není na růžích ustláno, ale záleží jak k tomu přistupujete a jaká je kultura.

Udělalo to na mě velký dojem. Pro dnešek jsem plný zážitků a to nebylo ještě ani poledne ...


Krokem zpět není se vrátit, ale podívat se na to s nadhledem mimo běžnou denní rutinu a stereotyp. Nevmínat denní činnosti a problémy....

Staré budovy ze žlutých cihel