SPARTAN RACE Liberec 2015 přes utrpení na Mistrovství světa

Je tu SPARTAN RACE LIBEREC 2015…meta, ke které jsem se ubíral celou dobu mého návratu po zranění. Tenhle závod a tohle místo je srdcovka. Nešel zrušit a čekat dál. Celou dobu jsem myslel na tento den a motivoval se, abych mohl stát na startu.

Organizátoři slibují velkou účast, kterou dali do jednoho dne. Jak se později ukázalo sliby to jsou reálné. Počasí měli objednané také výborně. Prostě ideální víkend.  S manželkou přijíždíme v klidu ráno , aby byl čas projít si areál, převléknout se a dobře se rozcvičit. Už příjezdem na parkoviště jsem si všiml několika překážek, které jsem ještě neviděl.

Registrace je v pohodě, projdeme si areál, abychom viděli kde co je. Čas utíká rychle a tak se jdu protáhnout a rozcvičit. Pomalinku cítím nervozitu, protože takhle jsem si svůj první start v elitě nepředstavoval.  Nevím jestli je výhodou, že jsem tu už běžel a tuším, jaká to bude asi trat. Však to čas ukáže.

Víc jsem pro sebe už udělat nemohl. Předstartovní rozcvička u korydoru se mě netýká.  Myšlenky směřuji na trať, upadám do závodního transu a před očima se mi začíná zjevovat tunel, ve kterém je vidět jen trat… S tímhle vědomím stojím před startovním korydorem  a  čekám, kdy mi hoši překontrolují pásku a vypustí do arény.  Přestávám vnímat věci okolo, dýmovnice mě upozorní, že je to tady…3.2.1 AROOO start je tu..

První metry po startu se ujištuji, že to jdu hlavně doběhnout. Výběh začíná do kopečka, na kterém jsou balíky slámy následované pneumatikami. Hezky v klidu se držím někde uprostřed vlny, aby se mi běželo na pohodu. Z toho startovního adrenalinu se mi zvláštně podlamuji nohy. To není dobré pár metrů před tím, než naběhneme do místních mokřad :o) Bojuji se sebou. Předbíhám pár kluků, než zabořím nohy do bahna. Cítím, že jsem to přehnal.  Jsem zakyselený jako pr..e . Tep lítá někde mimo stupnici a já se nemůžu dostat do pohodového tempa. Na chvilku mě napadlo, že mi špička dávno ulítla. „Nehodlám je přece dneska nahánět“ uklidňuji sám sebe. Kousek za bažinou jsme nasměrováni na cestu, která se houpe nahoru i dolů. Tady se rozbil můj plán běžet na pohodu. Okolo sebe mám kluky, které bych v klidu předbíhal a já běžím po jejich boku a cítím, jak nemůžu. Nohy neposlouchají a mám pocit, že laktát mám až v krku. Tohle moje hlava moc nedává.  Vysvobozuje mě následující překážka, která byla nová…voda ledová. 

Cesta nás dovede na kraj vodní plochy od které vede lano na druhý břeh. Nikdo si asi v tu chvíli neuvědomuje, že ta voda má jen pár stupňů. Skáču do vody a někdo mě musel začít bodat jehličkama  pod hladinou. To je ukrutně studené. Na druhou stranu začínám cítit, že ty nohy, co mi visí od pasu dolů patří mě.  Přeplavu na druhý břeh a vydrápu se nahoru. Sice stále běžíme do kopce, ale už je to lepší. Začíná se mi běžet o malinko lépe. Jak mám ledové nohy tak mám v tom kopci trochu strach o vazy, ale nakonec je vše v pohodě a podaří se mi předběhnout i pár borců. Trasa vede dále lesem až k vysoké stěně, kterou přelézáme a pokračujeme nahoru a dolů, až se pomalu dostáváme z druhé strany zpět k areálu.  Mezi mnou a areálem jsou kůly….věřím si…nalézám…dávám první, druhou, třetí a do čtvrté kopu protože padám. Sakra. Otevírám si deníček a zapisuji si první burpees. Tahle překážka je pro mě prokletá. S rukama jak šimpanz zalézám  pod ostnáč, který je plný kamení a bahna. Jak už je zde v Liberci dobrým  zvykem tak vede „do kopce“.  Plno fanoušků okolo mě dostává do transu a začínám opět vidět ten tunel před sebou. Občas v tunelu vidím jiného sparťana a to je můj nebližší cíl. Zde jsem se dostal do stavu, kdy jsem přestal kontrolovat, jak běžím a začínám pomalu zrychlovat…už jsem zase v tom závodním transu :o) Mozek vyřazen z provozu a jedu srdcem..

sít přes cestu byla opravdu fajn

Hned další zastávka mě však opět zbrzdí…nošení pytlů s pískem do kopce není úplně ideální volba pro koleno, ale co se dá dělat. Myslím, že bych je neukecal ani za čokoládu. Rychle oběhnout (to je hodně silné slovo) kolečko, odhodit pytel  a s totálně špinavýma rukama na šplh po laně…naštěstí jsem si něco ze základky zapamatoval. S touhle překážkou nemívám problém. Někteří borci volí techniku pouze rukama, která sice vypadá velmi efektně, zejména pro přihlížející děvčata, ale co z toho, že jsou ruce potom úplně mrtvý.  Zacinkat a rychle dolů a opět roztočit nohy…

Trasa nás zavádí již po několikáté do bažiny. Proplétáme se rákosím a vybíháme u cesty, pod kterou se jezdí na parkoviště. My to ovšem bereme přes cestu  horem po síti. Moc pěkně provedená překážka. Na ni jsem se těšil, když jsem ji míjel při příjezdu. Dobíhám pár dalších kluků a hrnu se dál. Běžecká trasa nás zavedla zase o kousek blíž. Přibíháme skoro do areálu, kde nás čeká trojboj překážek, který začíná otočením pneumatiky od traktoru. Je vtipné, že na této překážce jsem opět dohnal Kubu Doškáře, tak jako v loni v Klínovci na Beastu. Trochu se tomu zasmějeme, než se každý vydáme na zeď s dřevěnými špalíky následovanou Herculesem. Což je tahání pytle s pískem na laně. Rychle vytahnout nahoru ke kladce a pomalu dolů – nesmí to bouchnout do země, jinak bych nekompromisně cvičil. V tom jsou dobrovolníci nekompromisní.  Pytel odložený jako do peří mě propouští na trať a mohu zase přiložit pod kotlem a roztočit nohy.

Běžecký úsek nebyl nijak dlouhý, stojím před skalní stěnou s lanem a musím vyručkovat / vylézt nahoru. Chopím se lana a jako pavián vyskáču nahoru během pár vteřin. Tohle je přesně moje krevní skupina.  Slyším hukot areálu a tělem mi pulzuje adrenalin, vidím pár běžců přede mnou. Nohy se dostávají do obrátek a každým krokem je jejich náskok menší a menší. Předbíhám jednoho pak druhého. Oči jsem zaměřil na dalšího. Jsem hladový jako vlk.

Rozjel jsem se jak lokomotiva a ani monkey bar mě nazastaví. Přeručkuju po tyčích a v pár vteřinách jsem na druhé straně. Opět jsem si škrtl pár borců, kteří zde upadli nebo jsou pomalejší. Vybíháme kopeček a na cestě dolů nám to zrychlí skluzavka. Letos trochu mírnější, ale i přesto padat do bahnité vody s nejistou hloubkou není úplně snový stav. Než se však stihnu rozkoukat, kloužu se dolů, respektive plivu kalnou vodu a zubní kámen mi brousí spousta písečku z vody. No paráda.

velmi chutná překážka

upgrade pro monkey bar

Mám radost, že noha drží.  Teď ke konci jsem si naložil co to šlo a co jsem byl schopný udýchat. Ten hlas co mi říkal zpomal , nemusíš pospíchat je vypnutý. Cítím, jak nohy pumpují a každým metrem jsem blíž do cíle. Už jen pár překážek….pár náročných překážek. Aby toho bahna nebylo málo, je tu stěna a né ledajaká stěna, ale položená v díře a díra je zalitá něčím, co je ve vzdáleném příbuzenském vztahu s vodou. Myslím, že na otcově straně je jíl a bahno. Nadechnout, potopit a vynořit se na té správné straně je přání jediné. Povedlo se. Sotva vyběhnu celý od bahna a jílu, vidím překážku, za kterou mnoho kluků klikuje. Když přibíhám blíž, tak se mi z vlčí mlhy vynoří upgradovaný monkey bar alá „tramvajenka“.  Představte si ,že máte madla, co jsou v tramvajích u stropu, takové ty  otočené „T“ a ty musíte na cca 7-10m přeručkovat. Ano přesně s těma rukama od bahna. Dost silově náročné, vše se houpe, klouže, dá se v podstatě chytnout jen jednou rukou na jednom madle. Plný euforie, že se dostávám na druhou stranu a nebudu cvičit mi při přehmatu na posledním madle uklouzla ruka. Stále jsem visel na jedné, ale nedokázal jsem se chytnout a padám. Pár centimetrů. Vzteky bych tu konstrukci nakopl. Se sklopenou hlavou se řadím na konec  fronty a jdu cvičit. Můj milý deníčku, zapisuji druhé cvičení, které mě vůbec nebaví. U poloviny z 30 angličáků mi vypíná hlava, jako bych vzdal závod. Nechápu to, ale prostě mě to zlomilo. Zbytek docvičím, abych mohl pokračovat dále. Mohl jsem mít ještě lepší výsledek, ale tohle mě úplně dostalo, hlava vypla a jako bych to celé vzdal. Ruce pálí a já se sunu do cíle. Trochu mě napumpuje povzbuzování diváků, ale i tak jsou myšlenky úplně odevzdané.  Bez energie.

Chvíli jsem bádal jak vlastně na ní

na Ninja jump

Další nová překážka je ninja jump. Asi  5 až 6  „A“ střech, které jsou  postavené na přeskáčku ve dvou řadách, jsou kluzké, šikmé a musí se přeskákat až do vodního příkopu. To je fajn pro kotníky. Rozběhnu se trochu rychleji, abych měl rychlost a jen tak tak doskakuji do vodního příkopu. Což je taky fajn, když skáčeš a nevíš, jaká tam je hloubka.  Ke konci už rapidně ubývala rychlost i výška a tak jsem se bál, abych nesklouzl na zem. Povedlo se, ale je to o hubu. Pár kluků se zde dost rozbilo. A asi proto jsem byl jeden z posledních závodníků, co šel tuhle překážku. Pak ji traťový marschál z USA, co na trať dohlíží, nechal odstranit a jen se probíhalo.

Na protažení následuje malý ostnáč, který byl hned po pár metrech. Naštěstí  ještě skoro po trávě. Zbývalo jen několik stovek metrů na oštěp. Kdybych ho minul, tak asi radši běžím na start než do cíle:o) Díky bohu trefuji, ale nemám po něm takovou radost jako obvykle. Hlava byla hold zlomená předchozím neúspěchem. Perfektní fanoušci však nenechají nikoho ani trochu zpomalit…tyhle momenty kdy lidi okolo skanduji, mě vrhnou zpět do transu, ze kterého se probírám, až když mi slečna v bílém dává na krk medaily. Druhá mi dá do ruky banán, třetí mi odstřihne pásky a čtvrtá mě vyvede jako slepce ven z cílové areny.

Ufff mám to za sebou, pocity všelijaké. Nejdříve utrpení s mojí myslí a pak zlom, kdy se mi běželo náramně a předběhl jsem plno kluků, následoval opět zlom, kdy mi po „tramvajence“ vypověděla službu hlava a morál jako by se vypařil.  Studená sprcha vše vyléčí, umyje a já se mohu věnovat malému a manželce.

finální přeskok a vlna euforie, uvolnění a mic všech emocí

Obcházíme areál, kde co je. Pár překážek, aby Danča viděla o čem, že jsem to kecal celou dobu. Návrat na vyhlášení a  pak domů. Už už se otáčíme  směrem k autu, když v tom Danča řekne, „hele oni  vyhlašovali tvé jméno“ poslouchám a nic…to je divné, proč by ho hlásili. Nesměle obejdu podium, vyskočím nahoru a přidám se do hloučku lidi, kteří obklopili slečnu, co kontroluje startovní čísla a seznam těch šťastlivců co dostanou minci a jsou kvalifikování na Mistrovství světa do Lake Tahoe v Californii. Ano…ano na posledním řádku je i mé jméno!!!! Nadšeně hlásím „to jsem já“, ano „já „….děkuji, dívám se na minci jako by to byl sen. Svírám ji do dlaně a se slzami v očích běžím obejmout manželku. To je něco neskutečného, já ani nevěděl kolikáty jsem doběhl a přesto se mi povedlo kvalifikovat na tuhle akci. Následujících několik minut vydávám nesrozumitelné zvuky, koukám jako bych viděl mimozemšťany a kdyby vedle spadlo letadlo asi mě to ani nerozhodí pač bych si toho asi nevšiml.

Tahle mince změnila chod událostí na celý rok

Tenhle závod změnil chod událostí na celý rok a já věděl, že mě čeká  ROAD TO TAHOE!!!

Trasa Libereckého závodu

Zpátky mezi zóny tepu

Pár řádků z období  Března - Dubna 2015

Začátek března pro mě byl ve znamení návratu k tréninku. Konečně ze mě mohla spadnout všechna nervozita a já jsem začal myslet na znovuzískání kondice.

V minulém článku jsem popisoval několik změn, které jsem učinil. Neskočilo to však jen botama a změnou místa tréninku. Další změny měly ještě následovat. Před každý trénink jsem zařadil  atletickou abecedu. Lehké zahřátí po kterém následuje kratší protažení nohou a trupu. Až poté začíná samotný trénink. Je úsměvné, jak jsem dosud tyto základní věci ignoroval.

Za první týden jsem uběhl okolo 20km opravdu volně. Druhý týden lehce přes 30km, což je ani né polovina mého původního týdenního objemu.  Říkal jsem si, že však není kam spěchat.  Je to začátek cesty, schůdek po schůdku..krok po kroku.

Během doby, co jsem najížděl na tréninkový cyklus  po tak dlouhé době, jsem se cítil  trochu  únavený. Byla to ale únava příjemná:).  V třetím týdnu jsem měl v plánu první tempový běh. Na začátek jen 3x500m na TF160 (TF = tepová frekvence).   Moje hlava s tím tak nějak nebyla srovnaná a pravděpodobně ani noha nebyla ještě 100% připravená. Byl jsem z toho hodně nervózní a trochu se i bál posunout se dopředu, abych si s tím znovu něco neudělal. Přeci jen je něco jiného mít v tréninku výklus a mít nějakou formu intenzity. Začátek tréninku nenasvědčoval ničemu zvláštnímu. Rozklusat , protáhnout a vyrazit na trénink. Po cca 2km jsem však ucitil znovu bolest v koleni. Byla to ale jiná bolest než v předchozích týdnech tréninku, kdy jsem koleno cítil. Tahle bolest neustala a já měl strach, že se to vrátilo. Proto jsem radši přestal s během a došel jsem zpět do auta. Po zbytek týdne jsem měl odpočinek, strečink a plnou hlavu otazníků.

Naštěstí to asi byla jen daň z tréninkové únavy po předchozích týdnech. Navyknutí na zátěž trvalo déle... Po pár dnech byla noha v pohodě a já se mohl pomalu těšit, jak opět nazuju tréninkové boty.

Následující týden jsem opět začínal od nuly. Pár kilometrů výklusu v tempu okolo 7 minut. To se nedá mluvit o nikterak závratné rychlosti. Ale ten pocit, že znovu běžíte je k nezaplacení. Postupem času se i rychlost zvedala. Lépe se mi běželo a cítil jsem, jak se dostávám zpět. Nebyl jsem tolik udýchaný, rychlost na km byla lepší, celková koordinace se také zlepšovala.  Mohl jsem si dovolit delší a delší výběh. Týden co týden šel tréninkový objem postupně nahoru.

Poslední 2 týdny před zavodem v Liberci jsem konečně cítil, že bych mohl zapojit intervaly a trochu náročnější běh. Tam jsem ztratil nejvíce během té doby, co jsem nemohl běhat. Bylo to opravdu hodně znát. Nemohl jsem udýchat kratší interval okolo 5 min. Hned jsem cítil, jak mi vadnou nohy a potřeboval jsem mnohem více času, abych se dostal do tepové pohody. Rozhodně žádný zázrak před Libercem. Ujišťoval jsem se, že nejdůležitější pro mě bylo, že to koleno snášelo dobře.

Bohužel to však nešlo tak hladce, jak se mohlo zprvu zdát. Týden před závodem jsem po jednom tréninku přestal cítit pravé stehno od kyčle až ke kolenu. Vypadalo to asi tak, že jsem se sprchoval a necítil jsem ani horkou ani studenou a vlastně i na dotek.  Bylo to, jako bych šahal na něco jiného než svou nohu. Trochu zvláštní pocit. Zjištěním bylo opařené stehno :o) Zajel jsem za Terezou Beranovou na Fyzioterapii kde jsem to sní probral. Když si mě posléze opět prohmatala, tak bylo jasné odkud to je. Zablokoval jsem si záda, resp skřípl jsem si sedací nerv a odtud pramenila necitilivost části nohy. Měl jsem strach, aby to nebyla ploténka, ale to se naštěstí nepotvrdilo. Po celou dobu tréninku jsem podvědomně při běhu odlehčoval pravé noze. K tomu špatné držení zad a trupu čímž byl problém na světě.  Disbalance jak vyšitá. Takže je opět na čem pracovat. Naštěstí se s tím dalo trénovat i když to bylo nepříjemné.


Nadešel čas závodu a já pomalu začal vyhlížet Sparťanskou arénu v Liberci. Byla to pro mě meta, motivace...první zastávka na cestě za svým snem. Srovnaný s tím, že to jdu hlavně doběhnout jsem si zabalil věci a začínal dost těšit...





I na Everest se jde krok za krokem…