Období Leden až Únor 2015
V prvních dnech odpočinku jsem byl rád, že nemusím jít běhat a přemýšlet, jak si poskládat den. Po týdnu odpočinku se však koleno nijak nezlepšilo. Zkusil jsem krátký výběh, což nemělo absolutně smysl. Začínal jsem být nervozní, protože jsem nevěděl co přesně kolenu je a jak to léčit. A hlavně na jak dlouho vypadnu z tréninku.
Během této doby jsem si zjišťoval, co vše by mohlo být příčinou, jak koleno léčit a hlavně jak tomuto problému předcházet.Odpočinek a jiná doporučení např. pár dní klid, byli v tomto případě celkem liché. Neposlouchal jsem své tělo, byl jsem krok od operace.
Nabízela se mi jedna z posledních možností a to návštěva fyzioterapeuta.
První kam jsem zašel po domluvě s trenérem Vojtou Beranem byla fyzioterapie v Alltraining.cz za Terkou Beranovou. Před první návštěvou jsem byl nervozní. Nevěděl jsem co čekat a jak to bude probíhat, Na druhou stranu, jsem doufal v nějakou pomoc a naději. Terka mě celkově prohlédla, vyslechla, co mě trápí a při čem koleno bolí. Udělal jsem pár předklonů, ubočení a dalších cviků, aby bylo vidět, jak svaly reagují. Pak šup na stůl a začalo "lámání a kroucení" nohou. Výsledek však nebyl nijak optimistický...na několika cvicích mi bylo názorně ukázáno, jak jsem totálně zkrácený. Můj pohybový rozsah a svalová dysbalance byla vskutku žalostná. Dostal jsem studenou sprchu...tohle jsem vážně nečekal. Myslel jsem si, jak mi jdou tréninky dobře, mám natrénováno a vše ostatní musí být taky perfektní. Jak krutá realita. Tělo neskutečně trpělo, což se muselo začít někde časem projevovat.Když jsem Terce ukázal mé protahování, byl to doslova výsměch. Závěrečná tečka po setkání s realitou. Dělal jsem to špatně, krátce a jen omezený počet cviků. Ve výsledku cvičení nepřinášelo požadovanou úlevu.
Terka mě na závěr naučila nové cviky, které jsem začal doma cvičit. Tím začala nová epizoda rekonvalescence.
Co jsem se však nedozvěděl byla doba léčení. V téhle fázi je to dost individuální. Pár týdnů či měsíců...kdo ví...
Bohužel celý Alltrainig.cz odjížděl na jaro trénovat na Mallorku a tak jsem se snažil vstřebat vše, co jsem během několik návštěv dělal.
Nechtěl jsem to však nechat takovou dobu bez "dozoru" a tak jsem na internetu našel FYZIOkliniku na Chodově. Reference a reklama vypadají pozitivně a tak jsem začal dojíždět na Fyziokliniku, kde se mě ujala Anežka Šplíchalová. Příjemné prostředí spolu s jiný přístupem k fyzioterapii umožňoval porovnat obě cesty. Což se posléze ukázalo jako výborná kombinace. První prohlídka byla podobná jako u Terky. Anežka si mě nejenže prohlédla a vyslechla, ale zapojila do diagnostiky také ultrazvuk. Vše se přesně shodovalo a zapadalo do sebe. V koleni byl navíc i zánět, který problém jen prohluboval. Po tom co mě Anežka prohlédla a vše dopodrobna vysvětlila jsem se rozhodl pro terapii focusovou rázovou vlnou. Slyšel jsem o této metodě jak dobré tak špatné. Na druhou stranu není nic lepšího než si to zkusit na vlastní kůži a to doslova. A až pak si udělat vlastní názor. Kdybych si nepřečetl, že to je jedna z hlavních a nejúčinnějších metod, jak léčit skokanské koleno s vysokou úspěšností asi bych do toho nešel.Anežka mi popsala, jak to funguje a co bude následovat. Bylo to celkem příjemné. Cítil jsem jak koleno reaguje přesně v místech, kde jsem bolest cítil i já. Volitelná intenzita umožňovala nastavení do snesitelné hladiny. Na závěr jsem dostal pár rad, jak procvičovat koleno do dalšího sezení.
Každý večer místo večerníčku jsem začal se strečinkem. Plnil jsem pokyny od Terky a Anežky a protahoval svaly. Do teď si pamatuji na první cviky, kdy jsem v předklonu nedosáhl ani na špičky. Manželka z toho byla mrtvá smíchy. Musím přiznat, že i v 9. měsíci dosáhla na zem, což já nedokázal. Nevím, jak to s tím břichem udělala. Byl jsem děsně naštvaný, že to snad není ani možný.
První náznaky zlepšení se objevily asi po dvou týdnech. I když koleno pořád dost bolelo, byla občas chvíle, kdy to nebylo tak hrozné. Pomalu jsem ve strečinku dosáhl dál a dál. Na druhou stranu trpěla hlava. Nikde nebylo napsáno, jak bude rekonvalescence dlouhá. Ten neuvedený termín uzdravení byl hlavní problém...prostě velká neznámá,
Další terapie ve FYZIOklinice jsme s Anežkou po malých krůčkách rehabilitovali koleno. Nicméně to stále byla cesta na delší dobu. Otázky typu "jak dlouho asi ještě", " kdy bych mohl tohle" a "už krátký výběh?" byly na denním pořádku.
Mezitím jsem přemýšlel co s uvadající fyzičkou. Nemohl jsem dělat nic, kde koleno trpělo při dopadu nebo odrazech. Tím mě napadla ta jediná možnost, které jsem se v koutku duše posmíval a obloukem vyhýbal - rotoped. Ano šlapat někde v místnosti na něčem co má připomínat kolo a v lepším případě koukat z okna, v tom horším do zdi. Roky jsem se mu vyhýbal, teď jsem na něj usedl a chytil se ho jako poslední stéblo naděje. Došel jsem k nám do firemního fitka. Pohledem jsem si ho změřil a nahodil nekompromisní a neústupný výraz malého kotěte. Usedl jsem, rozšlapal se a necítil žádnou bolest. Byla to jako živá voda...jako když najdeš oázu na poušti. Z opovrhovaného stroje, kterému jsem se vysmíval, přistál záchranný kruh, kterého jsem se mohl držet. Sice jsem šlapal pomalu, ale byl jsem rád, že mohu něco dělat, že se hýbu a nic nebolí. Krásný pocit...Jedna z mála pozitivních věcí byla plánovaná operace ruky v tomhle období. Takže se to mohlo krásně spojit, aby mě to později již neomezovalo.
Vždy, když byla Terka zpět v ČR na pár dní, tak jsme byli domluveni na kontrole. Progres byl pomalý, ale byl a to bylo důležité. Terka mě pomalu začala učit stabilizační cviky na čočce nebo na bosu. Ano můj nový kamarád místo večerníčka. Nevěřil jsem, jak náročné může tohle cvičení být. Stačilo pár správně provedených cvičení a měl jsem stehna v plamenech.
Mezitím jsem s Anežkou dokončil terapii s rázovou vlnou a také jsme se přesunuli do tělocvičny. Každé cvičení bylo velmi zábavné a bavilo mě učit se nové a nové cviky. Chodit přes opičí dráhy, flowin nebo TRX (jungle) a posilovat svaly. Anežka měla vždy nějakou představu, co by chtěla dělat a na co se zrovna zaměřit. Měl jsem radost, když jsem dělal pokroky se stabilitou a zmenšující se bolestí kolena.Kombinoval jsem obojí a doma každý den cvičil. Někdy více než hodinové domácí cvičení se strečinkem nebylo nikterak zábavné, ale posouvalo mě dále. Krůček po krůčku se koleno lepšilo a já se přibližoval vysněnému návratu ...
Rotoped mi dopřál trochu pohybu, abych neztrácel to, co jsem natrénoval. Nicméně to nebyl stále ten běh...
Pomalu končil únor a nastával čas, kdy jsem mohl začít přemýšlet o dnu "D", kdy si nazuji bežecké boty a zkusím první výběh...
